Víťazom výročnej Valhally Metalopolisu za rok 2005 bola „Alaska“. Víťazom výročnej Valhally Metalopolisu za rok 2006 bol „Now, Diabolical“. Víťazom výročnej Valhally Metalopolisu za rok 2007 bol „Scarsick“. Ak by Metalopolis vyhlasoval album roka dlhšie, určite by za svoje roky obsadili vrcholné priečky aj „A Sun That Never Sets“, „Souvenirs“ či „Brave New World“. Ktorých 10 metalových albumov je lepších než výroční víťazi celej tretiny dekády? Veru, už ide do tuhého.

20. SATYRICON - Now, Diabolical (2006)

Na jar v roku 2006 bolo naozaj zaujímavé čítať naše kreatívne redakčné fórum, kde aj večne pochybovační a odmeraní kolegovia žiarili nadšením a písali si útržky textov typu „fuck you – you can never win“ alebo „dragon wings – crooked horns“. Nórska legenda SATYRICON vyvrhla na temnotu sveta album, ktorý zmenil vnímanie black metalu minimálne v rámci minulej dekády. Alebo ešte lepšie povedané, zhrnul a podtrhol to najlepšie z veľmi silného pnutia, ktoré sa vyvalilo z hlbín undergroundu ako prekvapujúco silná alternatíva vyčačkaného symfonického čierneho kovu. Ak sú DIMMU BORGIR a ich štýlotvorná nahrávka „Puritanical Euphoric Misanthropia“ najsilnejším výhonkom práve tejto orchestrálnej vetvy, „Now, Diabolical“ môžeme chápať ako jej dokonalý protipól. Surová, na kosť ohlodaná, naskrz primitívna black´n´rollová jazda, parádna reťaz silných čiernych ohniviek z kováčskej dielne Satyr & Frost, povinná literatúra v rámci black metalu minulej dekády!

19. BETWEEN THE BURIED AND ME - Alaska (2005)

Jedna z nahrávok, vďačiacich za umiestnenie v rebríčku univerzálnosti, s ktorou zasiahla vyznavačov širokého žánrového spektra. Bez priveľkých očakávaní vydaný album upútal tým, čo slávu prinieslo povedzme (o čosi skôr) OPETH a (o pár rokov na to) THE OCEAN. Teda prístupnosťou, skombinovanou so solídnym hráčskym umením a schopnosťou zviazať prúdy inšpirácie do moderného mixu, ktorý ohúri aranžami aj silnými melódiami, skrývajúcimi sa za nimi – tentokrát na metalcorovom základe. Označiť BETWEEN THE BURIED jedinou nálepkou by však bolo zjednodušením: na ploche necelej hodiny sa skrýva pestrá zmes odkazujúca na obe strany Atlantiku a – našťastie – neskĺzavajúca k bohapustému prstolamnému verklíkovaniu. Aj napriek istej prvoplánovosti je „Alaska“ (ktorej latku samotní jej tvorcovia preskočiť nedokázali) dielom ilustrujúcim dekádu, v ktorej sa miešanie štýlov stalo štandardom.

18. NEUROSIS - A Sun That Never Sets (2001)

NEUROSIS vstúpili do poslednej dekády albumom, ktorý napriek výraznému spomaleniu a menším kontrastom než bolo zvykom na predchádzajúcich albumoch, predstavuje dodnes jeden z najsilnejších a najintenzívnejších zážitkov z ich bohatej diskografie, neskôr doplnený ambicióznym audiovizuálnym počinom, nemajúcim svojho času na scéne obdobu. Autentickosť zachytených výpovedí v silných metaforách, reflektujúca odžité skúsenosti autorov, robí zo „A Sun That Never Sets“ napriek dokonalému zvuku neraz náročné a nie vždy príjemné počúvanie. Týmto počinom NEUROSIS otvorili dvere pre mnoho mladších nasledovníkov a predbehli jednu celú vlnu kapiel o pekných pár rokov, aby sa na sklonku desaťročia dočkali zaslúženého uznania a pozície nespochybniteľného kultu a vizionárov. Album, ktorý je neuveriteľne tvrdý, no celkom iným spôsobom, než býva u metalových nahrávok zvykom.

17. THORNS - Thorns (2001)

Eponymné dielo THORNS pevne ukotvilo vtedy formujúci sa žáner industriálneho blackmetalu, z ktorého dodnes čerpajú mnohí nasledovníci objavujúci sa aj v tomto rebríčku. Charizmatická zostava elitných hudobníkov (Aldrahn, Satyr, Hellhammer) preniesla apokalyptické idey Snorreho W. Rucha do hudobných tvarov s robotickou presnosťou. Okrem originálnych a stále veľmi aktuálnych kompozičných postupov, tryskajúcich z každého momentu nahrávky, sa podarilo vytvoriť precíznu čiernu reflexiu súčasného kybernetického sveta. Dominantný chlad a všadeprítomná dusivá atmosféra gradujúceho strachu striedaného s nekontrolovanou nenávisťou sú elementy vpletené jednak v zložitých mikroskopických detailoch, rovnako tak prezentované na plochách rozľahlých inštrumentálnych (nezriedka ambientých) celkov. Pohľad na vonkajší svet po absorbcii „Underneath The Universe I, II“ nebude ako predtým: vlastne všetky osobito pôsobiace skladby disponujú schopnosťou intoxikovať myseľ poslucháča a zanechať tam i v budúcnosti neustále živú stopu.

16. PAIN OF SALVATION - Scarsick (2007)

Navázat na žánrový milník je pro každou kapelu svým způsobem zkouška ohněm – a jen málo seskupení prošlo tak ohnivzdorně jako PAIN OF SALVATION. Na vybroušený power metal „The Perfect Element“ opovědělo „Remedy Lane“ oslnivou paletou emocí a krásných melodií. A na rozcitlivělost „Remedy Lane“ i přebujelé ambice „Be“ odvětil „Scarsick“ s ironickým úsměvem matoucí větu v mnoha žánrových jazycích. Perfektně funkční kolekce posunula styl PAIN OF SALVATION ještě o kus dál z čistých žánrovek k moderním hříčkám, lišáckému nadhledu i stále silné schopnosti omotat si city posluchače kolem prstu. To, že se již nejedná o vábivý ukazováček ale spíš bojovně vytrčený prostředníček dělá z této (možná trochu nevyrovnané) desky požitek – narozdíl od „čistého“ období kapely osloví „Scarsick“ větší cílovou skupinu posluchačů, což jej logicky posunulo na příčky nejvyšší i před zbožňovaný klenot „Remedy Lane“.

15. MASTODON - Blood Mountain (2006)

Ak by sme mali vyhlasovať víťazov v kategórii „Kapela uplynulej dekády“, MASTODON by sa v nej umiestnili veľmi, veľmi vysoko. Zaslúžene. Čo album, to zásah do čierneho, štyri pokusy, štyri úspechy – bilanciu ako oni má naozaj málokto. V roku 2006 na svojom treťom radovom albume úžasným spôsobom vyšperkovali všetky dovtedajšie poznávacie znamenia, úspešné triky a zázračne chytľavé postupy. V sludgeovej a post-metalovej estetike vedená sumarizácia toho najlepšieho z metalovej hudby v strhujúcom progresívnom podaní inštrumentálne dokonale vybrúsených sympatických drevorubačov – „Blood Mountain“ je vrcholným dielom kapely, ktorá v posledných rokoch významným spôsobom určovala tvár tvrdej rockovej hudby.

14. THE GATHERING - Souvenirs (2003)

Tvůrčí vrchol nizozemské supernovy. Experimentátorsky a aranžersky vypulírovaná deska, která však zároveň dýchá uvolněností a emocionalitou. Je kompaktní. Je jemná, něžná, oduševnělá, melancholická, podmanivá, pohlcující. Dalo by se najít tisíc krásných přívlastků. I sama kapela si byla vědoma, že stvořila maximálně vybroušený hudební klenot, podle slov Hanse Ruttena pro Metalopolis: „Na albu jsme pracovali s přestávkami téměř tři roky a byl to nejtěžší album, jaký jsme kdy udělali. Došlo i na hádky s producentem. Stálo to však za to. Detaily, kryštálově čistý zvuk, vrstvy... Je to vyvážený album, podobný ‘How To Measure a Planet?’, protože pořád zní čerstvě a nadčasově.” Následující album "Home" právě proto (anebo přesto?) uchopili THE GATHERING poněkud jinak. Aby pak nevědomky směřovali k blížící se katastrofě.

13. CULT OF LUNA - Somewhere Along The Highway (2006)

S tímto albem CULT OF LUNA oslnili hudební svět a definitivně prorazili do 1. ligy. Kvalitativně překonali téměr všechny své učitele a zařadili se mezi lídry post-metalového/rockového žánru. Dramatické, desítky minut dlouhé a oproti minulosti přístupnější kompozice obsahují jemné post-rockové nálady i vše ničící magmatické erupce. CULT OF LUNA spolu s kolegami ISIS vyvedli v tomto desetiletí celou post-metalovou scénu z temnot undergroundu na světlo popularity.

12. IRON MAIDEN - Brave New World (2000)

Návrat ztracených synů do řad největší heavy metalové kapely všech dob. Mohlo to dopadnout jinak? IRON MAIDEN si na „Brave New World“ podrželi příklon k delším, epičtějším skladbám, kterým holdovali už od předešlé dvojice alb, nazpívaných Blazem Bayleym, a staronový frontman Bruce Dickinson (spolu se staronovým kytaristou Adrianem Smithem) tomu všemu dodal mistrovskou fazónu původní Železné panny. Kapela byla se vším všudy posedlá duchem nově nastartované spolupráce a je to slyšet prakticky v každé skladbě. Skutečně silné motivy a melodie, jejichž rozvíjení je mnohokrát až srdcervoucí, tradičně úžasný Dickinsonův vokální projev nebo nekonečný vodopád svírajících kytarových sól. Je toho tolik, že kdyby od té doby už IRON MAIDEN nic dalšího nevydali (samozřejmě nechci předbíhat a mám na mysli pouze alba, která vycházela v mezičase až do dneška), bylo by zcela evidentní, že alespoň s nahráváním skončili na úplném vrcholu.

11. BEYOND TWILIGHT - The Devil`s Hall Of Fame (2001)

Finn Zierler nám hned na první řádný pokus pod hlavičkou BEYOND TWILIGHT vyrazil dech. Společně s tehdy ještě neoposlouchaným hlasovým dynamitem v hrdle Jorna Landeho předložil osm článků řetězu pevně přikovaných k temnotě, osm ponurých zastávek, které posluchače spolehlivě pohřbí hluboko, přehluboko, seberou mu vzduch a dusí. Ke světlu daleko, kolem černočerná tma. Perfektní, silně návyková tma, prošpikovaná rejem kláves, výkřiků a vzdechů. A nad tím vším ten Jornův hlas, který až díky „The Devil´s Hall Of Fame“ přidal do svého arzenálu další hlasový rejstřík. Tak snad jen škoda, že kvůli hrubé nedbalosti při sčítání hlasů nemohli na stovku dosáhnout i ARK, jakožto druhá a stejně skvělá položka v Landeho diskografii.

30. - 21. < pokračuj na > 10. - 1.