MOGWAI - The Bad Fire
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že „Blackjazz“ nórskych jazz-metalistov SHINING bude jeden z albumov, o ktorých sa bude hovoriť dlho, vyzerá byť jasnou vecou; dokazuje to aj počet druhých pohľadov, ktoré sa pod recenziou nazbierali. Otázkou, na ktorú ani po opakovaných posluchoch nie je ľahká odpoveď, je, či sa do histórie zapíše ako zásadný počin, alebo ako obskúrna kuriozita. Už to, že Jørgen Munkeby a spol. opustili rešpektovaný experimentálny label Rune Grammofon, aby zmluvu podpísali s vzmáhajúcimi sa Indie Recordings, naznačuje renesanciu nórskej tradície avantgardného metalu s čiernymi koreňmi (rovnako ako je legitimizáciou extrémnych žánrov to, že distribútor na CD lepí reklamné nálepky s úryvkom recenzie z New York Times). V tomto ohľade je „Blackjazz“ priamym zavŕšením toho, čo s menším dopadom pred štyrmi rokmi načala kolaborácia Lasse Marhauga (JAZKAMER) a Ivara Bjørnsona z ENSLAVED a o dva roky neskôr stráviteľnejší projekt TRINACRIA, v ktorého radoch Bjørnsona a jeho kolegov Grutle Kjellsona a Arve Isdala doplnili dámy z noiseového zoskupenia FE-MAIL.
Stopu ENSLAVED nájdeme aj na „Blackjazz“ – Grutle Kjellsson vokálmi prispel k najsilnejšej reminiscencii na „Grindstone“, skladbe „Omen“, a záverečnej coververzii „21st Century Schizoid Man“ (pre majiteľov „Phobos“ od VOIVOD isto déjà vu), ktorou akoby si SHINING uctili štyridsiate výročie jej autorov KING CRIMSON. Kým sa k nej poslucháč prepracuje, čaká ho jazda na lunaparkovej atrakcii, do ktorej sa jej autori snažili dostať úplne všetko, čo im napadlo. „Blackjazz“ je extrémne „hustá“ doska s minimom šancí na výdych. Na predchodcovi „Grindstone“ sa SHINING hrali s kontrastami, na novinke sa do poslucháča oprú od prvého tónu s jasnou snahou utopiť ho prílivom zbesilých atakov bicích a chaotického saxofónu, doplnených rezavou, miestami rytmicky poriadne rozlámanou gitarou, zefektovaným revom a hlavne všadeprítomnou industriálne-elektronickou hlukovou hmotou, spoľahlivo utesniacou všetky medzierky. Najlepším príkladom je singlová hitovka „Fisheye“, v ktorej akoby sa stretli STRAPPING YOUNG LAD, DIE KRUPPS a MINISTRY – či najdlhšia kompozícia na albume, desaťminútová, príznačne nazvaná „Blackjazz Deathtrance“, šialene kmitajúca medzi rytmickou elektronikou, odkazujúcou až kamsi k EBM, a poriadnym gitarovým náterom so zvukovou intenzitou „rockových“ počinov BORIS.
Druhou vrstvou nahrávky je duch KING CRIMSON, okrem vyššie spomínaného coveru a miestami typicky „crimsonovských“ gitarových akordov počuteľný hlavne tam, kde sa Munkebyovci predsalen rozhodnú spomaliť – najvýraznejšie v úvode druhej z dvoch rovnako nazvaných „The Madness And The Damage Done“, ktorá akoby vypadla z „Red“. (Mimochodom: vtip s rovnakými názvami skladieb, na „Blackjazz“ zopakovaný aj v prípade matematickej „Exit Sun“, sa zrejme stáva ďalšou z poznávacích známok Nórov.)
Napriek všetkému je „Blackjazz“ vcelku trvanlivým albumom, ktorý síce ohúri mierne prvoplánovo, no zároveň poskytuje dostatok priestoru na objavovanie, keď prvotné nadšenie opadne. Nepôsobí však ako produkt prirozeného autorského pnutia, myšlienky na to, že títo mladí džezmeni chcú len okázalo ukázať, že dokážu zahrať čokoľvek a kedykoľvek sa natískajú pomerne často. „Blackjazz“ viac, než autentické a ucelené dielo pripomína formálne dokonalú, ale predsa len štúdiu (domácu úlohu, cvičenie) obdivuhodne talentovaného, ale trochu znudeného študenta.
Formálne dokonalé, no trochu umelé ekvilibristické cvičenie.
7,5 / 10
Munkeby
- spev, gitary, saxofón
Lofthus
- bicie
Kreken
- basgitara
Moen
- klávesy a syntezátory
Hermansen
- gitary
+
Grutle Kjelson (ENSLAVED)
- spev
1. The Madness And The Damage Done
2. Fisheye
3. Exit Sun
4. Exit Sun
5. HEALTER SKELTER
6. The Madness And The Damage Done
7. Blackjazz Deathtrance
8. Omen
9. 21st Century Schizoid Man
One One One (2013)
Live Blackjazz (2011)
Blackjazz (2010)
Grindstone (2007)
In The Kingdom Of Kitsch You Will Be A Monster (2005)
Sweet Shanghai Devil (2003)
Where The Ragged People Go (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Indie Recordings / The End Records
Stopáž: 57:18
Produkce: The Mad Monk
Studio: By Will Alone Studios, Oslo; isitArt? Studios Kölviken; Velvet Recording, Spydeberg
SHINING hrají blekdžez. A hrají ho dobře, copak o to. Jenže tam, kde "Grindstone" dával čas na výdech, "Blackjazz" válcuje svojí nekompromisností dál a dál, až k závěrečné poctě KING CRIMSON, což tedy není vždycky věci ku prospěchu. Pokud však pomine prvotní zklamání z permanentního ždímání, člověk zjistí, že to i v těch motanicích vlastně funguje, a že pod povrchem nečitelného maglajzu má všechno ostré kontury.
Šialenosť, hráčske majstrovstvo a absolútna mizantropia. Už nie tak prekvapivý a neopočúvateľný ako predchádzajúci "Grindstone", no stále ide o nadmieru zaujímavú záležitosť. Thornove tvrdenie o niekedy príliš vyčnievajúcom exhibicionizme skupiny je myslím dostatočne trefné, no aj napriek tomu sa stal "Blackjazz" mojim horúcim kandidátom do Valhally 2010.
Keďže predchádzajúci odstavec sa zdal kolegovi Rudimu zbytočným a ja si môjho kamaráta z Nitry nesmierne vážim, pridávam ešte niekoľko slov:
"niet viac čo dodať" (c) koscj
SHINING ani na „Blackjazz" neupustili od sympatickej hry s kontrastmi. Kým úderný začiatok albumu možno pokojne označiť za „príjemne" vtieravý až hitový, na rozlúsknutie jeho chaotického zvyšku už treba o niečo silnejší žalúdok. A pravdou je, že aj po opadnutí prvotného ošiaľu majú obe tváre nórskych experimentátorov viac ako len niečo do seba. Šialená, miestami šialene dobrá jazda.
Důstojný nástupce Brusného kotoučku, který se mi asi přeci jen zamlouval více. Tam, kde sahal k inspiracím zejména do teatrálního symfonického BM se "Blackjazz" nechává ománit výpary klasického bigbítu a řízných metalových riffů. Gradace desky kopíruje mustr nahrávky předchozí – od uchopitelných a přehlednějších kompozic až po těžkotonážní instrumentální nánosy a hlukovou bouři. SHINING valí svou hlučnou progresi jako obří kámen, válcují bubínky a vesele si dál razí svou pošahanou vizi metalu s helmou na hlavě a černým jazzem v hrnečku. Já se (opět) tohle dusavou postmoderní lepenicí dobře bavím.
hh Rudi:)
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!