Již teď si bez zachvění ruky troufám tvrdit, že tenhle hluboký zářez na té naší slovanské lípě zůstane v tomto roce nepřekonán! Brána do času totiž stojí úplně mimo veškeré převažující směry české metalové scény, je to znepokojivá soška s nezapomenutelnou a nepřehlédnutelnou tváří. Vkradla se hluboko do mých snů a pocitů, vyřkla to, co si nechávám kdesi hluboko. Tu podivnou hrdost na pohanské kořeny, které jsou hyenistickou křesťanskou morálkou zašlapávány coby hříšné a ďábelské. A když Cales duní své mohutné lyrické hymny jsem hrdý... Velmi hrdý na svoje “hříchy”!

Mohutným kmenem a páteří všech kompozic je Blackoshův pestrý rejstřík kytarových kouzel. Dominantní je především temně vrnící nosný riff, který se jako nespoutaná horská bystřina proplétá mezi balvany, jako odlesky oblázků v její krystalicky čisté vodě pak pableskuje neposedná akustika. Zpěv je zasazen přesně a neomylně, není jen účelovou dekorací, je procítěný, jasný i zastřený, podle nálady, jaká ve světě Cales panuje. Čarovné chvilky melancholie, kdy podzimem políbené pahýly stromů sklánějí své utrápené paže nad rozmoklou zem a tichý lament nese se krajem i bouřlivé záblesky euforického jasu, hravých jarních chorálů, přeplněných radostí a tvořivostí.

Netroufám si škatulkovat obsah, ostatně, on sám je svébytnou škatulkou. Co více však - pod schopností dokonale sdílet atmosféru a pocity se skrývá neuvěřitelně silná hudební náplň, přeplněná jiskrami a momenty, za které nelze než složit poklonu maestru Blackoshovi. Není možno hovořit o hluchých místech, každá kompozice přetéká invencí a perfektně rozvrženým nábojem. Tak například píseň Faces In The Walls se tiše kolébá jako loďka na jezeře v akustickém vánku, aby vzápětí kytarový vichr vykroutil nádherný nosný riff a exponovaný vokál zvedl vlnobití pocitů. Nic není dáno, nic není spoutáno konvencemi a klišé - otěže svírá jen tvůrce a posluchačova imaginace...

Procházka podzimními hvozdy, dumky na vrcholcích hor při krvavých západech slunce - to všechno mi Cales evokují silou nebývalou. V každé vteřině cítím dění, pulz, život... Chytře umístěné sbory, sporadicky vyskočivší blackový štěkot, ale především dokonalé skloubení inkantace hlasu a magie šesti strun. Neslyšel jsem letos alba s dokonalejší stavbou - a to mi pod rukou prošli i noví Amorphis a Katatonia. Z nepřeberného bohatství Pass In Time se těžko vyzdvihují větvičky a kousky kůry. Vstupte do pohanského království, nechte se ohromit velebností přírody, přiživte oheň hrdosti v srdci a vychutnejte jedno z nejlepších alb, které metalová scéna za posledních x - let spatřila.

Věnování: Petře, krásné víle a Elfovi, poutníkovi Švihovskému