Přestože se útroby nádherné rakousko-uherské vojenské pevnosti v městečku Josefov začaly plnit už ve středu, kdy proběhla předfestivalová show, náš redakčním tým zavítal do východních Čech až ve čtvrtek. Tehdy již naplno a popatnáctvé propuklo assaultovské šílenství. Spousta kapel, hromada návštěvníků a také dostatek kvalitní muziky pro každého.

Pocty odstartovat třídenní rachot na „Jagermeister stage“ se dostalo domácím legendám DISFIGURED CORPSE. Léty prověřená death/grind hoblovačka vedená redaktorem nejmenovaného hudebního časopisu, se úkolu chopila bez zaváhání. Hráli starší tvorbu („Desire“) i věci z posledního alba („Sycophants“, „Secret Wishes“) a v závěru došlo i na úderný HC punk. Poslední věc zaměřenou proti trendovým emopatkáčům se nedařilo napoprvé odstartovat, ale naštěstí si reputaci napravili přídavkem, kterým nebylo nic menšího, než death metalová verze debustroláckého „Antikrista“. Zkrátka sympaťáci, hráli uvolněně a je vidět, že si hudbu užívají.

První kapelou na „Metal Shop Stage“ byli SHORT SHARP SHOCK a naplno uplatnili heslo: „když se má něco pokazit, tak pořádně “. Jako by nestačilo, že zpěvák vystupoval s nohou v sádře. Problémy začaliy hned v úvodu, když se nedařilo nahodit kytarový aparát a jen skupina spustila, tak vzápětí hned odešel ten basový. Viditelně nešťastným muzikantům trvalo delší dobu, než se jim podařilo svůj skejťácky uvolněný thrashcore pořádně rozběhnout. Nakonec se jim to skutečně podařilo a závěrečné kusy již kopaly velmi dobře. Ovšem tragický zpěvák, kterému bylo rozumět pouze občasné „Come On Brutal Assault !“, kapelu dost srážel.

To AFGRUND byli jiná káva. Představili se stručně : „We Are AFGRUND And We Are Grindcore“ , spustili a čelist šla dolů. Grindových kapel je hodně, ale AFGRUND měli výjimečně luxusní zvuk (!) a zuřivé nasazení. Zvuk kytary byl na grind netypický až zvláštní a odlišoval jejich řežbu od většiny podobných spolků. Hráli ve třech, zpívali na střídačku basák a kytarista, což také výrazně oživilo jejich set. Hráli, jak je v současném grindu zvykem, spíše delší skladby a dokázali být v úzkých mantinelech žánru velmi rozmanití. Tipuju, že o této kapele ještě v budoucnu uslyšíme.

Češi MINORITY SOUND vypadali lehce nervózní, ale kromě z počátku dost statické pódiové show se to na jejich hudbě neprojevilo. Pomalejší metal s klávesy se jevil jako mix KATATONIE a RAMMSTEIN. Občas kapela zařadila i rázný elektronický „tuc tuc“ doprovod, ale jejich produkce nebyla nudná ani laciná, naopak měla celkem slušnou sílu. Výborný zvuk a občasné výpravnější/epické úseky jen podtrhovaly jejich kvalitu.

DEMONIC RESURRECTION z Indie byli pro mne zajímavý spíše pro svůj exotický původ nežli svoji hudbou. Symfonický blackmetal občas zdobily až metallikovské riffy. Hlavní zpěvák nutil publikum do zpěvu stylem : pravá strana „éo“, levá strana „éó“ a to vcelku nadšeně spolupracovalo. Když ale následně začal zdlouhavě představovat kapelu, odešel jsem na pivo.

Do areálu jsem se hnala s hrůzou v očích, že nestihnu jedno z mých avizovaných lákadel – INSANII. Nakonec mi pomohla vyšší moc, která zařídila dopravní zácpu na cestě z Brna. K mé velké spokojenosti tedy Poly a spol začali se zpožděním a já tak v klidu, už vydýchaná, stihla dokonce i zkoušku se skotačivou „Time Bomb (Chumbawamba)“, která představuje bonusový cover pro LP aktuální nahrávky „Kult Hyeny“. Z novinky INSANIA zahrála „Pověsíme celebrity!“, „Charisma krysy“ a já jen nadšeně pozorovala, jak při prvních tónech skladby „Peklo jsou ti druzí“ dav sborově zpíval/skandoval její část „Jestliže jeden celek jsme, veškerý násilí masochismus je!“. Následně jsem snad již neviděla set kapely, kde by všichni, od black metalistů po hcčkáře, sborově podupávali, prozpěvovali si a s drobným úšklebkem „když-on-má-fakt-pravdu“ laškovně poplácávali souseda po ramenou. Předchozí album „Rock´n´Freud“ prezentovaly skladby „Disneyland vyděděnců“ a „Budiž tma“. Do minulosti jsme se ohlédli s „Rouhání je pro nás evergreen (Zabuším na bránu pekelnou)“ a „Vražda ve staré hvězdárně“. Celé vystoupení mělo úžasně nestrojenou energii, ironický charakter a troufám si tvrdit, že přestože INSANIA byla jednou z „otevíracích kapel“, vyšvihla se, nejen v mém žebříčku, na vysokou pozici. A nehudební vsuvka na závěr: ani raději nemluvím o tom, jak vděčně se mi fotilo.

Fínska grindová sypačka ROTTEN SOUND je vždy spoľahlivou zárukou príjemnej zábavy. Nie inak tomu bolo aj v priebehu skorého štvrtkového popoludnia na tohtoročnom Brutale. Usmievavý šušľavý sympaťák Keijo Niinimaa si festival očividne užíval, po skončení vlastného setu si v Josefove urobil malú dovolenku – spolu s priateľkou sa túlal areálom a so záujmom sledoval kapely až do sobotného večera. Kvalitnému prierezu celou diskografiou dominoval podľa očakávania fantastický sypač za bicími Sami Latva. ROTTEN SOUND si pekne moderne v štýle filmu „The Inception“ urobili „festival vo festivale“ – hneď tri skladby boli venované Čurbymu a jeho Obscene Extreme ako poklona pre Česko, krajinu grindovému umeniu zasľúbenú.

THE BLACK DAHLIA MURDER bylo mé první festivalové želízko v ohni a mohu říct, že nezklamali a ani nepřekvapili. Hráli metalcore podle současných trendů, hodně ho tlačili přes dva kopáky a často jej rozběhli až do grindových sypaček. Veselý zpěvák v bermudách a úsměvem v tváři hecoval publikum, které poprvé na festu vyprodukovalo řádně divoký kotel. Kapela hrála průřez svojí diskografií, zachytil jsem skladby „Dead Mask Divine“, „Necropolis“ ,„Miasma“. Veselý týpci z US to drtili s příkladným nasazením a publikum nadšeně reagovalo. Ke konci vystoupení se kapela už dost opakovala a skladby dosti splývaly, ale i přesto velmi našlapané a energické vystoupení.

OBITUARY nesklamali. Samozrejme, nebol to žiadny šok ako pred piatimi rokmi, „len“ spoľahlivo našliapnutý, mierne zhrdzavený deathmetalový stroj starej školy. Pódium zdobila plachta s jedným z najškaredších obalov v dejinách metalu, úvodná rozhupávačka „Redneck Stomp“ ako príjemná spomienka na Brutal Assault v roku 2005, mierne zakopávanie pri novších skladbách a spanilá jazda pri monštruóznych kusoch typu „Threatening Skies“, „Dying“, „Chopped In Half“, „Turned Inside Out“ a samozrejme „Slowly We Rot“. Vidieť na jednom pódiu legendy žánru, akými sú bratia Tardyovci, Trevor Peres, Greg Buttler a Ralph Santolla, to veru nie je bežný festivalový zážitok – napriek tomu ich koncert pôsobil tak nejako... obyčajne. Presne ako posledné dva štúdiové počiny floridskej deathmetalovej stálice.

Každý rok se na Brutal Assaultu objeví pár kapel, které plní, řekněme, „skotačivou“ funkci. Částečnou úlohu minuloročních FINTROLL převzali ENSIFERUM a dav si nemohl zoufat. Přestože kapela hrála v soupisce tak trochu druhé housle, zaplnil se během jejího setu prostor před pódiem více než slušně. Poslední desce bylo věnováno nejvíce času. Zazněly „From Afar“, „Stone Cold Metal“ nebo „Twilight Tavern“ s něžnou vsuvkou. Dav potěšila také „Into Battle“ a vzpomínková „Token Of Time“ z prvního alba. Osobně jsem nijak nadšená nebyla, na druhou stranu vystoupení nebylo žádný průšvih a chvílemi se dalo označit dokonce za příjemné a zábavné, a to nejen díky šíleným obličejům Samiho Hinkka. Úsměvné bylo, jak plno lidí Finy zatracovalo a následně jsem je viděla jednoho z takových řádit v kotli. Ale tak, pánové, ruku na srdce, někdy je těch dětských kratochvílí třeba, že ano.

Nejočekávanější skupinou čtvrtečního programu byla jednoznačně GOJIRA. Popravdě jsem se předem malinko obávala, zda-li mě jejich vystoupení bude bavit stejně hudba jako z desek, jaký bude mít zvuk, jestli bude také znít natolik charismaticky a tak podobně. Všechny otazníky i obavy, které tak nepříjemně visely v dusném srpnovém vzduchu, však strhla osmá hodina večerní. GOJIRA doslova a do písmene rozsekala všechny přihlížející. Snad udělala i pár trhlin do cihlových zdí pevnosti a dala jasně najevo, kdo patří k elitě ovládající patnáctý ročník Brutal Assaultu.
Chladně modrá světla probleskovala potemělým pódiem, snad kontrastně k teplotě varu, jež panovala dole v publiku. Pryštící ničivá energie, dobrý zvuk (alespoň v místě, kde jsem stála) a sympatické vystupování skupiny charakterizovalo francouzkou hodinu. Dav byl očividně nadšený, užíval si oblíbenou „Backbone“ či „Flying Whales“, a když k tomu GOJIRA přidala kousky jako „The Heaviest Matter Of The Universe“ nebo „Vacuity“, nebylo k vrcholu daleko. Jestliže bychom tedy měli zaplňovat pomyslné první příčky, zaujala by GOJIRA vysokou pozici, a to soudě nejen podle superlativů, kterými na stranu skupiny po jejím setu nešetřilo mnoho fanoušků, ale také těch, kteří Francouze zaznamenali až na místě.

V případě FEAR FACTORY se opět potvrdilo, jak velkou váhu mají silné skladby v repertoáru kapely. Staré věci jako „Martyr“ , „Self Bias Rezistor“, „Replica“ anebo i novější „Powershifter“ či „Mechanize“ jsou prostě hitovky, které dokážou publikum strhnout a navíc v podání bubenické legendy Gena Hoglana se jedná o zážitek, který stojí za to. Hudba FEAR FACTORY je na bicích hodně postavená, je tedy dobře, že má kapela za odejitého Raymonda Herreru takto kvalitní náhradu. Často diskutovaná kvalita zpěvu Burtona C.Bella dle mého názoru určitě nebyla tak špatná, jak se proslýchá. Ano, čistý zpěv nebyl úplně na jistotu, ale ten nedávala většina zpěváků, kteří se o něj během festivalu pokoušeli. Řev ovšem zvládal bezchybně. Kytara Dina Cazarese byla však tentokrát zbytečně potichu a neřezala tak ostře a hlasitě jako nedávno na SONISPHERE, kde měla kapela přeci jen o trochu lepší zvuk. I přes to však hodnotím vystoupení FEAR FACTORY jako jeden z top zážitků BA 2010.

Vidět CHILDREN OF BODOM naživo a zemřít. I tak by se dalo charakterizovat vystoupení jedné z nejpopulárnějších skupin letošního ročníku. Už ve vlaku se pouštěly známé melodie a vzrušené hlasy černých slečen nadšeně švitořily, že dnes se přece „těšíme na BODOMY“! Není tedy divu, že se před pódiem tísnil početný dav již při vystoupení FEAR FACTORY. Otázkou však zůstává, zda-li se tento předstih fanouškům u hrazení nějak vyplatil. Obecně totiž vystoupení postrádalo energii a show, které jsem byla svědkem před třemi lety na Masters Of Rock 2007. Charisma se však Aleximu upřít nedá, to rozhodně ne. Podmalované oči upíral do šílícího davu a sóla vyhrával na o koleno opřenou kytaru. Playlist nebyl chudý na notoricky známé hity – například „Follow The Reaper“, „Every Time I Die“, „Downfall“ a nejnovější „Blooddrunk“. Celkem jsme se dočkali jedenácti skladeb (velmi dobře zvolený playlist!) a ačkoliv se mi tísnící se dav zdál spokojený, osobně hodnotím vystoupení CHILDREN OF BODOM spíše jako podprůměrné.

Playlist:
1. Follow The Reaper
2.Hate Crew Deathroll
3.Needled 24/7
4. Every Time I Die
5. Living Dead Beat
6. Sixpounder
7. Blooddrunk
8. In Your Face
9. Angels Don´t Kill
10. Hate Me!
11. Downfall

Na GORGOROTH jsem se, prosím odpusťte, šla podívat jen z čisté dětské zvědavosti, co zase budou provádět. Očividně se však show jako taková od problémového období, kterému skupina čelila před lety, uklidnila a drží se i nadále v mezích. Nezklamalo však typické oblečení, které ve mně místy probouzelo až mateřské instinkty - „aby se, proboha, těmi hřebíky nepropíchl“! Nedovolím si objektivně hodnotit set jako takový. Zvuk byl, do míry kam až mohu soudit, poměrně v pořádku. Lidé u hrazení skrývající se za warpainty v metalové euforii a skladby „Bergtrollets Hevn“, „Prayer“, „Destroyer“ nebo „Incipit Satan“ nadšeně vítal i široký přihlížející dav. Troufám si tvrdit, že fanoušci GORGOROTH sklamaní nebyli.

Naprostý opak představovali doomoví CANDLEMASS, na které jsem byla osobně dost zvědavá, neboť si jejich desky čas od času ráda pustím. Bohužel, v rozporu s lidmi, se kterými jsem se o jejich vystoupení bavila, pro mě představovali dost možná největší zklamání festivalu, a to v podstatě bez velké příčiny. Nebavili mě. Vůbec. Dokonce jsem po půlce odešla a poslouchala z povzdálí. Nejsem si ale vědoma větších chyb a snad i díky tomu je můj nezájem pro mě samotnou velkou záhadou. Projev mi přišel nesympatický, vtíravý a v negativním slova smyslu utahaný, ačkoliv mám doom jako takový velmi ráda. Myslím si ale, že CANDLEMASS měli potenciál své fanoušky uspokojit a doufám, že si jejich set užili více, než já.

Playlist:
1. Marche Funebre
2. Mirror Mirror
3. Samarithan
4. If I Ever Die
5. Hammer Of Doom
6. Emperor Of The Void
7. At The Gallows End
8. Solitude

SEPULTURA vystúpila tak trochu nečakane už vo štvrtok večer namiesto grindových superstars LOCK UP. Pre viacerých fanúšikov, ktorí dorazili až v piatok, zrejme nepríjemné prekvapenie, pre nás ostatných fajn spestrenie už aj tak dosť nabitého štvrtkového večera. Priznám sa, nepatrím k priaznivcom novšej štúdiovej tvorby tohto brazílskeho kultu a meno SEPULTURA sa bude pre mňa navždy spájať s priezviskom Cavalera, no napriek tomu nemôžem šetriť pochvalnými uznaniami na adresu pánov okolo gitarového hrdinu Andreasa Kissera. Neuveriteľným spôsobom zvládnuté staré kusy, ktoré hrala kapela takmer dvakrát tak rýchlo v porovnaní s originálom – všetko parádne presné, brutálne natlakované a silové. Derrick Green je vskutku famóznym frontmanom, s obrovskou charizmou a ešte väčším hlasovým fondom. Hoci Paulo Jr. vyzerá ako zostarnutý rocker z HEXu, jeho brilantné rúbanie do basgitary a zbesilý headbanging nemajú chybu a keď sa rozbehne celá rytmická sekcia spolu s fantastickým Jeanom Dolabellom, neexistuje nič, čo by túto šialenú beštiu zastavilo. Jediným problémom tak zostávajú nové skladby. Keď pôsobili ako jednorazová výplň medzi nesmrteľnými metalovými hymnami typu „Arise“, „Refuse/Resist“, „Troops Of Doom“ alebo „Territory“, bolo všetko v poriadku. Akonáhle však bolo viac týchto punkových hračičiek pokope, razom hrozila nuda. Záverečné explózie „Inner Self“, „Ratamahatta“ a najmä absolútna katarzia „Roots Bloody Roots“ však spoľahlivo zlikvidovali akékoľvek pochybnosti a ja už teraz viem, že decembrový viedenský koncert SEPULTURY po boku hácéčkových úderiek na čele so SICK OF IT ALL bude rovnako zaujímavým zážitkom. Porovnávať tohtoročný set Kisserovcov s tragickým vystúpením SOULFLY, zhodou okolností na tom istom pódiu, pred tromi rokmi by bolo naozaj nemiestne.

Na DESPISED ICON se zřejmě projevil fakt, že jako kapela končí a dojíždí jen aktuální turné. Složitější a ostřejší metalcore až deathcore s dvěma zpěváky nedosahovalo očekávané zdrcující razance. Hrálo se převážně z posledního alba „Day Of Mourning“. Určitě titulní skladba plus minimálně další tři a po jednom kusu Kanaďané vytáhli i z předchozích dvou desek. Oba zpěváci se snažili naplno vyplnit prostor celého pódia, ani kapela se nešetřila, ale možná za to může i pozdní hodina, že se mi jejich set sléval v jeden nepřehledný celek. Podobné energické a našlapané core skupiny by neměly hrát po půlnoci.

Koncerty GWAR boli v deväťdesiatych rokoch opradené tajomstvom a čítali sme o nich samé superlatívy. Vystúpenie Oderusa Urungusa a jeho kapely na tohtoročnom Brutale tak bolo do istej miery splnením sna. Niekedy na to stačí veľmi málo – tri či štyri skladby, po ktorých vám je jasné, že ten šialený mix kostýmov, dekapitácií, hitlerovskej angličtiny, striekania červenej, žltej a zelenej tekutiny do publika (podaktorí jedinci chodili šťastne neumytí ešte na druhý deň) a hlavne zlej punkovej muziky nemusíte sledovať viac ako príjemnú akademickú štvrťhodinku. Som rád, že som ich videl. Dobrú noc.

Text: M., Rudi, Sicky
Fotografie: M., Sicky