PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z dnes již téměř zapomenutých kapel z éry Nové vlny britského heavy metalu se letos otřepala k povedenému studiovému albu, prvnímu za opravdu hodně dlouhou dobu. TANK, ačkoliv byli vždy počítáni spolu se SAXON, IRON MAIDEN, ANGEL WITCH a desítkami dalších mezi NWOBHM kapely, měli vždy podstatně blíže k variabilnějšímu hardrockovému výrazu některých starších kapel ze sedmdesátých let, který si opracovávali k obrazu svému a aktualizovali jej pro dekádu následnou. Ranní TANK rozhodně nezapřeli inspirace u irských THIN LIZZY, ke kterým měli vždy podstatně blíže než k nějakému třeskutě kovovému marši ostatních britských ozbrojenců kolem. Se střídavými úspěchy se tahle nadějná parta prodírala celými osmdesátými lety a některá jejich alba dodnes rozhodně stojí za poslech a jsou právem hýčkána ve sbírkách pamětníků. Dnes jsou TANK několik sezón zpět, navíc mají ve svém středu posilu v podobě zlatého hrdla zpěváka Doogie Whitea, týpka, který před patnácti lety nazpíval poslední řadovku RAINBOW Ritchieho Blackmorea – „Stranger In Us All“.
Novinka „War Machine“ předkládá výživný materiál stojící někde na pomezí mezi vypjatou heavy metalovou úderností a proměnlivějšími hardrockovými fázemi. Dnes mají TANK proklatě blízko k SAXON, za což vděčí i rozmáchlejšímu pojetí skladeb a hlasové podobnosti Doogie Whitea s Biffem Byfordem. Příznivce britské metalové větve osmdesátých let tak nový materiál rozhodně nadchne, protože ačkoliv nepřináší v jádru nic nového, předkládá zde se stoprocentním nadhledem poctivé kovové řemeslo. Mezi devíti zdejšími skladbami by jste jen stěží hledali jedinou vysloveně slabou (možná „The Last Laught“). Jsou zde jak dobře odsypávající údernější věci („Phoenix Rising“, „Great Expectations“) s rychlými laufy, zapeklitými sóly, hysterickými nápěvy a pořádným tahem na branku, tak i rozmáchlá klenutá čísla („War Machine“, „Judgement Day“), která doporučuji zejména. Dokonce zde dojde i na pomalu gradující baladu („After All“), která možná lehce upomene na BLACK SABBATH v dobách, kdy u nich zpívali takový borci jako Ronnie James Dio nebo Tony Martin a kdy Tony Iommi se svými sóly nešetřil.
Zkrátka TANK nenahráli nějakou absolutní metalovou bombu, to ani nikdo nečekal. Novinka je rozhodně povedeným albem s mnoha svěžími nápady, skladbami které chytnou za srdce a hutným zvukem, tudíž nepochybuji, že se určitě bude líbit mnoha současným metalovým příznivcům, a to nejenom pamětníkům.
Povedený albový návrat jedné z legend období NWOBHM.
6,5 / 10
Doogie White
- zpěv
Mick Tucker
- kytara
Cliff Evans
- kytara
Chris Dale
- baskytara
Dave Cavill
- bicí
1. Judgement Day
2. Feast Of The Devil
3. Phoenix Rising
4. War Machine
5. Great Expectations
6. After All
7. The Last Laugh
8. World Without Pity
9. My Insanity
War Machine (2010)
Still At War (2002)
Tank (1987)
Honour And Blood (1984)
This Means War (1983)
Power Of The Hunter (1982)
Filth Hounds Of Hades (1982)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Mind Productions
Stopáž: 51:50
Produkce: Pedro Ferreira
Studio: Pedrock Studios, London, UK
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.