V knize „Akce Heydrich“ se její autor snaží nahlížet různými pohledy na operaci Anthropoid, která hrála důležitou roli při uspořádání poválečné Evropy a s ním souvisejícího vnímání Československa vítěznými mocnostmi. Autor rozebírá atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z mnoha úhlů a využívá při tom různé prostředky, jako jsou například osobní výpovědi obyvatel protektorátní Prahy, citace z médií (rozhlas, tisk) té doby a proslovy a zápisy z jednání politicky aktivních osob bez ohledu na jejich politickou příslušnost.

Předpokládám, že smysl napsání knihy „Akce Heydrich“ byla snaha o zodpovězení otázek, které autor v úvodu zmiňuje: „Kdo měl být zabit a kdo měl zabíjet? Kdo, kdy a proč atentát naplánoval? Proč se atentát nepovedl dle původních představ? Kdo selhal a kdo vydržel“. Nějakých odpovědí se čtenář samozřejmě dočká, ale prakticky vždy se jedná o fakta všeobecně již důvěrně známá. Pokud jde o otázky, u kterých historikové nemají dodnes jasno, tak zde autor bohužel žádné odpovědi nenabízí - vždy zmíní několik alternativ k dané otázce a je na čtenáři, aby si vybral tu, která mu připadá nejpravděpodobnější.

Kniha jako taková bohužel trpí určitým stupněm tendenčnosti. Karel Sýs nezapírá, že je levicového smýšlení, a tak pravidelně prokládá text různými narážkami na osoby, ke kterým nechová veliké sympatie. Týká se to zejména Edvarda Beneše, kterého autor v kapitole „Kuna v kurníku“ staví do pozice zuřivého antikomunisty, který se s potěšením spojí s německými nacisty, jen aby byl úspěšný v potírání bolševismu. V další kapitole je ve zmínce o Benešovi zřejmá glorifikace Vítězného února a v závěru knihy („Kdo to byl, kdo to byl?“) nám autor předkládá velmi odvážnou tezi o tom, že celá operace Anthropoid měla jako sekundární cíl, pomocí následných očekávaných represí, zlikvidovat komunistický odboj v Československu. Ušetřen nezůstal ani plukovník František Moravec, který je označován za člověka nepevných názorů. Samotní aktéři atentátu (myšlena „správná“ strana) zůstali podobných „analýz“ ušetřeni, pouze je v knize zmíněn jejich malý smysl pro odpovědnost, který prokazovali chvilkovými vztahy s více ženami a určitou neopatrností při pohybu a komunikaci v rámci Protektorátu.

Osobně mám z knihy takový pocit, že namísto promyšleného a koncepčně i formálně dotaženého díla mám před sebou jakési osobní (a někdy až nevhodně zaujaté) autorovo vyjádření k tématu. Nahrává tomu i jazykový projev autora, který je velmi často proložen vulgarismy a nevhodnými pokusy o vtip. Nesedí mi ani některé přívlastky, které, ač určeny těm nejzvrácenějším a nejsadističtějším lidem historie, jsou použity velmi rušivě. Zcela typickým příkladem je popis lékařských procedur, které probíhaly při příjmu protektora v nemocnici.

Jakoby by si Karel Sýs chtěl za každou cenu splnit své přání vydat odbornou knihu na jeho oblíbené téma a jeho nadšení zřejmě předčilo rozumnou rozvahu o tom, jak knihu napsat. V první polovině, tzn. do samotného provedení atentátu, je vše ještě relativně v pořádku - autor v drtivé většině předkládá všeobecně známá fakta a jeho „hledání“ spočívá zejména v citacích osobních zpovědí obyvatel Protektorátu, které jsou velmi sugestivní a čtenář si dokáže lépe představit onu chmurnou a beznadějnou protektorátní situaci. Bohužel, nejpozději v závěrečné třetině knihy je autor nadobro ztracen v myšlenkách a pomocí kapitol se samotnou operací jen vzdáleně souvisejících jen uměle natahuje obsah knihy. Stejně tak se nedočkáme žádného smysluplného závěru, nebo jasných odpovědí na většinu souvisejících otázek. Čtenáři se základními znalostmi o „Akci Heydrich“ tato kniha prakticky nic nového nepřinese.