Jak se ten svět točí v kruzích. V roce 1992 upustila firma Monitor od vydávání vinylů a odnesli to tehdy klatovští thrasheři ASMODEUS, jejichž debut „Prosincová noc blíže neurčeného roku“ vyšel jen na kazetách a nově nastupujících/vše drtících CD nosičích. Jistě nebyli nadšeni, když se na velký obal zamýšlený titulní obrázek Petra Tihelky musel scvrknout do pidi-CD-chlívečku, ale to víte, doba byla taková a nakonec mohli být rádi, že jim firma vůbec ještě nějaký ten nosič vydala, když metalový boom u nás, potažmo jeho distribuce velkými firmami, definitivně končil.

Osmnáct let uběhlo a firmička Magick Disk Musick splácí dluh. A s tím, jak čas pokročil, se kruh zase krásně pootočil. Však porovnejme společně – před osmnácti lety byly gramodesky definitivně mrtvou záležitostí, dneska, po téměř dvou desítkách let, na nich opět vychází novinky. A i když je to stále spíše fetiš a sběratelská vášeň, jejich obliba roste. Zas a znova, všechno dokola. Ovšem neoddiskutovatelným faktem zůstává, že o takové výbavě a zpracování, jakou se může pyšnit znovuzrozená „Prosincovka...“ (texty, obrovský plakát s motivem nově přemalovaného obalu, bleděmodrý vinyl), by si tehdy skupina mohla nechat leda tak zdát, a to ještě výhradně v těch nejdivočejších snech.

Pokud vlastníte původní CD vydání, jistě mi dáte za pravdu, že už tehdejší zvuk byl hodně povedený, ovšem ani tady restaurátoři raději neponechali nic náhodě a materiál remasteroval vyzkoušený a prověřený Přemek Haas ve studiu PyHa v Plzni.

Obsah se pochopitelně nezměnil – tedy zůstala precizní ukázka toho, jak hrát thrash a přitom jen bezhlavě nehoblovat. Techno-thrash se téhle odrůdě kdysi říkalo (byť to techno je dnes již značně zavádějící). ASMODEUS se prostě nebáli u hraní myslet, aniž by tím nějak narušovali soudržnost, plynulost, ale i rychlost a tvrdost materiálu. A nebáli se ani experimentovat. Nebo si snad myslíte, že v té době bylo běžné, aby podobná skupina zakomponovala do refrénu třebas klarinet? Samozřejmě, nejčastěji zmiňovanou skladbou (a zřejmě i největším hitem) zůstane „Tenkrát na Západě“ (s nezbytným Morriconeho úvodem), osobně spíš ale preferuji členitější kousky, jakým jsou třeba úvodní „Jsem okvětí“ nebo titulní riffovačka. Naopak, taková „Heroes“ je už hodně fousatá záležitost, tam si léta vybrala svoji daň nemilosrdně. Čekáte-li povinné spílání na závěrečné tři legrácky, čekáte marně. Samozřejmě, do celkového kontextu a nálady alba se absolutně nehodí, ale i ony dokládají dobu, kdy mít alespoň jeden podobný cover bylo povinností.

Můžeme diskutovat o tom, že thrashový model na „Prosincové noci...“ je dnes již přežitý (ano, vím, neustále se motáme v kruhu a co bylo včera staré je dnes zase novinkou...), jenže ASMODEUS už před těmi dvaceti lety zbytečně nenatahovali stopáž skladeb tunou vyhrávek (byť i oni mají svou instrumentálku postavenou na riffech, jak tehdy velela móda), šli vždycky spíš po fungující písni a přidávali patřičnou instrumentální zručnost. A především díky tomu má jejich debut co říci i dnes, přes propast času, s chutí a bez zbytečných úšklebků (jasně, ty tři na konec můžeme ponechat stranou), příjemný poslech možná i pro nepamětníka, či osobu nezatíženou minulostí. To je na zletilý debut dosti slušné skóre, myslím.