Brněnské PROGRES 2, respektive jejich hlavní tahouny v osobách bubeníka Zdeňka Kluky a kytaristy Pavla Váněho, to od počátku táhlo k uceleným konceptům. Už koncem šedesátých let, kdy se ještě jmenovali (THE) PROGRESS ORGANIZATION, jim bylo zatěžko jen omílat refrény do zblbnutí, jak to činila celá řada jejich souputníků a bylo znát, že chtějí něco víc. Pravda, tehdy ještě scházely zkušenosti, kolem skomíral mersey sound, a tak i jejich prvotina „Barnodaj“ trpí značnou rozháraností (a to nejen kvůli rozdělení na česky a anglicky zpívanou polovinu). Když pak došlo na známé lámání chleba ve snaze živit se hudbou, nastupují do fáze všemožných doprovodných orchestrů (Bob Frídl, Martha a Tena atd.) a s bigbítem je načas ámen.

Návrat na vlastní nohy předznamenává druhé studiové LP „Mauglí“ (podle románu Rudyarda Kiplinga texty napsal básník Pavel Kopta). A i když ani tohle dílko nelze považovat za úplně vydařené, ve srovnání s debutem jde přece jen mnohem dál. Taková příprava nanečisto. Důležitá totiž byla především snaha postavit se výzvě koncepčního příběhu, pokusit se naučit pracovat s představou delšího instrumentálního celku, nebát se větších ploch. Nahrávka sice vyšla ještě pod názvem BARNODAJ, ale ten byl záhy změněn na kýžený PROGRES 2. A aby toho nebylo málo, skupina si začíná pohrávat s představou uceleného kusu, v němž hudba i příběh jdou ruku v ruce se scénickým zpracováním. A tak se zrodil „Dialog s vesmírem“...

Tehdejší manažer Oskar Mann kapele předložil strojem psanou povídkovou knížku, která dala celému tomu „vesmírnému rozhovoru“ řád. Po ujasnění, které povídky budou použity a kam se koncept bude ubírat, kapela připravila hudbu a předložila mu ji zpět k napsání textů. Nakonec tak v roce 1978 vzniklo představení, které u nás nemělo obdoby (kde asi bral OLYMPIC „inspiraci“ pro „Prázdniny na Zemi“, co myslíte?), s doprovodným videem (původně zamýšleným, aby se snad diváci nenudili, když hráči popustí uzdu svým nástrojům), kostýmy, pyrotechnikou, pódiovými efekty – zkrátka se vším všudy.

Program byl nazkoušen a PROGRES 2 s vyrazili mezi posluchače a diváky. Že bude nakonec i „Dialog...“ zvěčněn do drážek dlouhohrající desky nebylo vůbec jasné (však víte, jaká byla doba), ale celé představení mělo úspěch, a tak se PANTON uvolil, že deska tedy ano, i když bohužel už ne ve formátu dvojalba, jak by si celý příběh zasloužil a vyžadoval. Na LP v roce 1980 tedy nakonec vychází jen osm skladeb, v podstatě výcuc celého toho spektáklu, část dalších pak byla roztroušena po EP a SP a až porevoluční reedice od firmičky FT Records spojila všechny dílky do celku tak, jak bylo od počátku zamýšleno (živá část).

Je s podivem, že krom často zmiňovaného cenzorského zásahu do textu skladby „Planeta Hieronyma Bosche II“ („...nám vládne král, má jméno Heroin...“), který skupina vyřešila nazpíváním různých shluků samohlásek (takže do verze ´99, kde je už pochopitelně celý původní text, si neznalí věci mohli myslet, jakouže krásnou mimozemskou řečí to k nim PROGRES 2 promlouvají) nepotkal brněnské tuláky po hvězdách žádný citelnější škrt. Snad, že jsme měli ve vesmíru prvního kosmonauta a téma bylo aktuální, nebo že vesmírné dálky bolševika zas tolik nepálily. Přitom téma člověka-uprchlíka ze Země, který na jiných planetách hledá pro sebe vhodné místo k životu, asi nikdy nebylo aktuálnější.

Hudební složka plně reflektuje art-rockové (nebo prog-rockové, chcete-li) dění na scéně. Ale nejsou tu žádné zběsilé onanie bez hlavy a paty, do kterých by se snad hráči pouštěli. Od úvodní instrumentálky „V zajetí počítačů“ (představující přetechnizovaný svět) je jasné, že důležitá bude nejen hudební zručnost, nýbrž především snaha o silný motiv a fungující píseň. A daří se. Vezmeme-li namátkou první zpívanou „Země 2555“, nezbytnou „sabattovskou“ hitovku „Planeta Hieronyma Bosche II“ nebo vícevrstevný „Rozhovor s centrálním mozkem“ – to všechno jsou naprosto sebevědomé, dospělé skladby s jasným poselstvím. A takový je vlastně celý „Dialog…“. Skupina patřičně pracuje s náladami skladeb – baladická „Píseň o jablku" představuje naději, „Hymna robotů“ zase strojovitou zarputilost – nešetří předěly, změnami tempa, ani atmosférou. Je jen škoda, že když už nebylo studiově zrealizováno všechno, nevydal tehdy PANTON celou rockovou operu živě. Mohlo to být zajímavé srovnání.

Frontmanství v „Dialogu...“ utvrdilo Pavla Váněho v přesvědčení, že by si měl založit vlastní soubor, ve kterém bude jediným pánem. Nastala klasická situace dvou kohoutů na jednom smetišti – Váně versus Kluka – jejímž výsledkem byl kytaristův odchod a následný vznik kapely BRONZ. Do PROGRES 2 přichází k Danielem Forró opuštěným klávesám Roman Dragoun, s nímž v roce 1981 zrealizují také hodně ceněnou, byť už ne tolik zásadní „Třetí knihu džunglí“. Ale to je jiné povídání...