Je tomu pěkná řada let, kdy THROES OF DAWN (dále jen ToD) vypustili na svět „Quicksilver Clouds“, počin poněkud zvláštní. Protože už v kontextu diskografie se jednalo o značné, nikoliv však úplné odproštění od klávesově blackových kořenů, v rámci, dejme tomu, goticko metalové scény, pak o jednu z těch příjemnějších a poslouchatelnějších nahrávek.

A po dlouhé době tito finští náladotvůrci přicházejí s deskou, která není ničím jiným, než logickým pokračovatelem jejich hudebního směřování. Atributy, které činí tuto skupinu v záplavě jiných, zdánlivě podobných kapel (rozuměj, povětšinou synťákových kýčařů) alespoň trochu zapamatovatelnou, zůstaly v různé míře zachovány. Dočkáme se mnohých, leč střídmě pokládaných vrstev různorodého klávesového rejstříku, kytar, které střídavě doprovázejí, nebo táhnou skladbu svým melodickým trylkováním a v neposlední řadě i nepateticky melancholických vokálů mísených se skřehotem. To vše zabalené do podivně chemické produkce.

Nic, co bychom na předchůdci neslyšeli? Ale kdeže, věc se má jinak, posun byl zřejmě za tu dlouhou dobu nevyhnutelný. Album celkově je jaksi měkčí, uvolněnější, subtilnější a osobitější, dále se vzdává návazností na své archaické předky a z blacku se zachoval nanejvýš právě ten skřehot, byť ve stále menší míře a lehce uvadající kvalitě. Záměr navodit povznášející atmosféru je dalece promyšlenější, vše do sebe více zapadá, není problém se přenést přes ojedinělá (a ne špatně zamaskovaná) hluchá místa.

ToD nejsou, ani nikdy nebyli průkopníky či zvěstovateli velkých převratů. Metal, dá-li se ještě o současné desce takto mluvit, v jejich podání se prakticky poslouchá sám, plyne hladce, příjemně, je i do jisté míry osobitý, a když už se zdá, že z těch rozvláčně snivých nálad zabředne do řvavosti, daří se mu udržet si jakous takous decentnost. A že to při vyprávění o šepotech syntetického slunce není nic lehkého.

Kdysi se, tuším, u předchozí desky Marigold rozplýval nad poetikou tehdejších „Rtuťových mračen“. To mně přijde přesné. Kde jsem byl trochu rozmrzelý nad jejich okatostí a nesourodostí, nemám dnes výtek. Současná velká flotila ozvěn je mi sympatičtější pro svou vyzrálost, ucelenost, jistou nenápadnost, a hlavně... žádné hlavně mě, tentokrát naštěstí, nenapadá, že nic nevybočuje, je v tomto případě pozitivní jev (Mimo jiné, ty názvy jejich alb jsou docela nomen omen).

„The Great Fleet Of Echoes“ je tedy poměrně dospělé, lehounké album, ke kterému se opakovaně nevracíte kvůli nezdolatelnosti, postupnému objevitelství a pronikání k blíže neurčené „podstatě“. O tomhle zkrátka není, ale čistě pro uvolnění a radost z nezatěžujícího poslechu.