OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Názory Friedricha Nietzscheho mohou mít na jednotlivé osoby různý vliv. Jakým způsobem je pochopil Hitler, to víme všichni, ale u Quorthona to mělo veskrze pozitivní výsledek, a tím bylo album „Twilight Of The Gods“. Netvrdím tím, že je to výsledek pouze a jen díky ovlivnění tímto filozofem, nicméně v textech je tento vliv určitě patrný.
Nahráním této desky Quorthon opět dokázal, jakým je mistrem sugesce. Díky fantastickému obalu, promyšleným textům a samozřejmě v neposlední řadě famózní hudební složce, vás v jediném okamžiku přenese do světa, který nemá se současnou realitou vůbec nic společného. Prostě dokonalý soundtrack k putování po vyprahlém, chladném a nehostinném pohoří, kde si člověk nejlépe uvědomí, že je na Zemi pouhým krátkodobým hostem, kterého berou přírodní živly pouze jako posledního červa, který nijak nenaruší jejich dlouhodobé záměry a plány, třebaže on se domnívá o opaku. Může maximálně tak přizpůsobit své zvyky a způsob života tak, aby nalezl jakous takous harmonii s přírodou, ale ani tak nebude mít nikdy vyhráno…
Své staré tvorbě se principál začal vzdalovat již na „Blood Fire Death“ a na „Hammerheart“ už bylo společných prvků velmi málo, ale stále zde byly jasné náznaky agresivity a zuřivosti, samozřejmě myšleno v hudební složce. Na „Twilight Of The Gods“ už ale nenaleznete ani to – celé album je zasněné, procítěné, ultramelodické a hlavně zvukově je vše parádně vyleštěné tak, že posluchače nic nedrásá ani neštípe do uší (snad jen kopáky bubeníka jsou dynamicky ozvučené nepatrně přes míru). I přes to všechno si tato nahrávka zachovává dokonale studenou, pochmurnou a nepodbízivou atmosféru. Osobně mám z desky takový pocit, že je mi sice umožněno poslouchat něco naprosto dokonalého, ale zároveň jasně cítím, že si autor nechává dost velký odstup a o posluchače mu vlastně ani moc nejde. Je to prostě sled jeho myšlenek a pohled na jeho vnitřní svět, který nám pouze částečně pootevřel.
Vlastně ani nevím, jakou bych pro tuto desku použil hudební škatulku – kytary sice mají ten typický metalový zvuk (byť hezky uhlazený), ale prakticky všechny písně táhne akustická kytara (Quorthon si zde velmi oblíbil akord D-Moll, uvozuje minimálně polovinu písní), pochodují v „sabbathovském“ tempu, často se tu objeví táhlé vícehlasé pěvecké linky, hlas zpěváka je stále čistý a melodický (jako mladý jsem se domníval, že BATHORY mají dva zpěváky, kdy jeden obstarává ten skřehot a druhý melodické vokály) a nikdy nepřekročí hranice agresivního pojetí.
Pokud bych byl naprostý metalový laik a někde si přečetl charakteristické prvky, které jsou typické pro doom metal a následně pak slyšel „Twilight Of The Gods“, automaticky bych se musel domnívat, že je to deska právě tohoto žánru. Samozřejmě (hlavně díky textům) BATHORY do tohoto stylu řazeni nejsou, ale osobně se domnívám, že určitý vliv na doom metalovou scénu Quorthon určitě měl.
Dnes je toto album, společně s předchůdcem, bráno jako základní kámen při vytváření severské metalové (té pomalejší, tzn. viking/pagan) scény. Osobně se domnívám, že hudebníci s Thorovým kladivem na hrudi, kteří ve své tvorbě vikingskou tématiku detailně zmiňovali (MITHOTYN, ENSLAVED) čerpali více z „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“ pak ovlivnilo spíš takové ty přemýšlivé a zadumané autory, kteří se rádi ve svých fantaziích dotkli až samotného universa (pozdější BORKNAGAR a VINTERSORG).
Možná se pletu, možná ne, jisté je pouze to, že touto deskou se Quorthon definitivně zařadil mezi nesmrtelné autory (což je vzhledem k aktuální situaci celkem paradoxní označení), kteří mají své nezpochybnitelné místo při formování metalové scény.
Další atmosférický skvost, který se jak bludný balvan valí myslí posluchače.
1. Twilight Of The Gods
2. Through Blood By Thunder
3. Blood And Iron
4. Under The Runes
5. To Enter Your Mountain
6. Bond Of Blood
7. Hammerheart
Nordland II (2003)
Nordland I (2002)
Destroyer Of Worlds (2001)
Jubileum Volume III (1998)
Blood On Ice (1996)
Octagon (1995)
Requiem (1994)
Jubileum Volume II (1993)
Jubileum Volume I (1993)
Twilight Of The Gods (1991)
Hammerheart (1990)
Blood Fire Death (1988)
Under The Sign Of The Black Mark (1987)
The Return (1985)
Bathory (1984)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Black Mark Productions
Stopáž: 56:50
Produkce: Boss
Studio: Montezuma, Stockholm
Ať si řiká každej kdo chce co chce, u mě je to jasný!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.