INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se koncertním sálem nesly tóny nádherné „Lett Out“, měli podstatnou část svého vystoupení polští RIVERSIDE už za sebou. Dost na to, aby posluchač (opět) vnímal jejich jedinečnou schopnost spojit zálibu v čirém muzikantství se skvělým citem pro v zásadě obyčejnou a chytlavou píseň. Zmiňovaná skladba z alba „Anno Domini High Definition“ je však, byť nesmírně povedeným, jen jedním z příkladů této sebeprezentace skupiny tak, jak ji většina českého publika měla doposud možnost zažít především pouze ze studiových nahrávek.
První koncert tohoto sympatického tělesa tak pochopitelně znamenal i mnohá očekávání. To první – předpověď mizerné návštěvy symbolizující představení jen pro pár fajnšmekrů, bere při pohledu na solidně zaplněné útroby žižkovské Chmelnice okamžitě za své. Přiznávám, že toto se pro mě stalo i přes výtečný výkon vystupující kapely nejpříjemnějším překvapení onoho květnového večera.
Desetiletí aktivního hraní znamená, že musíte hýřit jistotou, i kdybyste byl stále naprostý hudební nýmand. Jistota je přesně tím správným pojmem vystihujícím čtveřici hudebníků, která své věrné zahrnula dokonalým průřezem výsledky své dosavadní práce. A že tedy bylo z čeho brát! Možná trochu překvapivě je set polských stále tvořen silným důrazem na album „Second Life Syndrome“ z roku 2005, z něhož kromě nadpozemských záležitostí typu titulní skladby anebo instrumentální erupce „Reality Dream III“ zazní i tklivá „Conceiving You“.
Je pravdou, že tyto záležitosti více než dobře fungují během „domácího poslechu“, ale jejich živá podoba dokonale potvrzuje vše výše uvedené. Ač třeba například taková „Conceiving You“ je v zásadě obyčejným cajdáčkem, dokážou RIVERSIDE i s takto jednoduchou formulí pracovat kreativně a se skladbou si doslova pohrát. Je v tom samozřejmě i kus vynikajícího muzikantství a skvělého ovládnutí jednotlivých hudebních nástrojů, ale v první řadě i přes vysoké ambice na tomto poli zde stále neschází bezprostřední kontakt s prapůvodní podstatou dobré rockové písně.
Tak trochu proti předchozímu tvrzení stojí aktuální počin „Memories In My Head“, jehož realizaci velmi dobře naladěný Mariusz Duda popsal prostě lakonicky ve stylu „práve jsme vydali něco jako minialbum“, který nastavuje posluchačské obci trochu jinou tvář kapely. Skladba „Living In The Past“, která zazněla jako jediná z této třískladbové sbírky, ukázala, že Poláci si stále nehodlají zavírat dveře před epičtějšími a řekněme, že i náročnějšími kompozičními celky. I přestože se většina přítomných (alespoň prozatím) na uvedenou píseň nechytala, nic to nevypovídalo o tom, že by skupina zavelela k obratu směrem pryč od chytlavých motivů. Naopak, ani její současné skladatelské rozpoložení se nevzdává toho hlavního, co RIVERSIDE zdobí od jejich počátků – silných emotivních prožitků.
Těch bylo možno si během, dle mého odhadu bezmála 90-ti minutového vystoupení, užít více než dost. Koncert však díky své dynamice rozhodně nezavdával příčiny ke sledování času a očekávání konce. Dovolím si však možná kacířskou myšlenku, když prohlásím, že jeho celistvost trochu narušil cover „YYZ“ pocházející z dílny RUSH. K jeho provedení nelze mít nejmenších námitek, ale samotný výběr skladby mi prostě k tomu, s čím RIVERSIDE předstupují před své publikum, příliš neseděl. Chápu však, že existují určité vzory, které je potřeba ctít a věřím, že stejné poctě se od jiných jednou dočkají i RIVERSIDE. Vystoupení, od kterého se dala čekat jen vysoká kvalita, však i přesto dokázalo tato očekávání ještě překonat. Přehnaná hlasitost ozvučení v jeho závěru už jen těžko mohla na tomto stavu cokoliv změnit.
O tom, že se právě vychvalovaná čtveřice nehodlává zakopat ve škatulce progrock, dost jasně svědčí i angažování TIDES FROM NEBULA na toto společné turné, kteří se své šance chopili s patřičnou vervou. „Ambient / Other / Rock“ praví Myspace profil kapely, nicméně věc se má tak, že máme co dělat s klasickou podobou instrumentálního post-rocku. Tedy žánru, jehož mnohé produkty na těchto stránkách podrobujeme v poslední době spíše kritice. V tomto případě se sice nejedná o žádnou revoluci, ale na druhou stranu nutno říci, že čtyřčlenná sestava skutečně umí. Dle standardního schématu sestavené skladby, ve kterých klidné pasáže předchází masivním kytarovým erupcím, rozhodně nenudily a naopak dokázaly vkusně nabídnout přesně ty nálady, které byste od podobné hudby očekávali.
Playlist (RIVERSIDE): Beyond The Eyelids, Out Of Myself, Reality Dream III, Egoist Hedonist, Living In The Past, Ultimate Trip, YYZ (Rush cover), Left Out, Conceiving You, Second Life Syndrome (zkrácená verze), Loose Heart, Panic Room, Reality Dream I, Forgotten Land
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.