Pravidla pro stvoření hudební legendy zatím nejsou přesněji definovaná.Američané PENTAGRAM letos nabízejí nemálo k tomu, aby mohli tento status obhájit.

Předně z mnoha úhlů nepřehlédnutelnou osobu nevyzpytatelného zpěváka a zakladatele Bobbyho Lieblinga s animálním výzorem zaříkávače lesních šelem. Návrat kytaristy Victora Griffina spojovaného s nejúspěšnější etapou souboru v podobě prvních třech desek. Vstup do páté existenční dekády, datující počátky činnosti do dob, kdy svou aktivitu též formovalo několik žánrových ikon. Konečně to vše pečetěné sedmou řadovou deskou „Last Rites“, letos vydanou major labelem Metal Blade.

Skupina je historicky šlechtěna jako nositel především doommetalového poselství. Novinka je chvályhodně, a ve větší míře než v minulosti, nadlehčována heavymetalovým vyzněním s častými vazbami na nadýchanou hardrockovou melodiku.

První rychlejší odpal „Treat Me Right” dává vzpomenout klasickou tvář souboru a slibuje zajímavý zážitek. I ostatní skladby přinášejí slušnou kvalitu a rozmanitost, které bohužel shodně postrádají větší moment překvapení. Od druhého zářezu je navíc nastolena ubíjející lenivá dynamika navlečená na středně pomalé rychlosti, přetrvávající až do konce. Tento vůbec největší problém je do jisté míry zachraňován poměrně vyváženým a funkčním naaranžováním konceptu, vynucujícího si pozornost minimálně k osmé položce „Walk In The Blue Light“. Potom se kolekce začíná poněkud zajídat, a to i díky neschopnosti vytvořit nakažlivější a semknutější atmosféru. resp. trvanlivěji upoutat pozornost.

Všechny možné klady zkrátka trpí jakýmsi dvojsečným syndromem. Další z nich je příjemná barva Lieblingova vokálu velmi citlivě operujícího na užším hlasovém rozsahu. Je pochopitelné, že v padesátisedmi letech se jisté věci nemají falešně předstírat. Proto snaha těžit z toho, co je reálně možné mně v tomto případě přijde daleko sympatičtější a férovější, než technické kamufláže vycházející ze studia. Na druhou stranu, a podobný dojem se těžko odbourává, zručnější zpěvák, s ním by se ovšem nejednalo o PENTAGRAM, by možná stejné hudební podklady dokázal zužitkovat do pestřejší a vitálnější formy.

Liebling se společně s rytmickým tandemem, po většinu času dosti pasivním, spíše nechávají unášet a jenom doplňují dominující všudypřítomné kytarové party Griffinovi. Předváděné riffy a sóla jsou skutečnou pochoutkou a dají se bezesporu hodně příjemně poslouchat. Kámen úrazu tkví, kulantně řečeno, v přílišné, věřím, že neúmyslné, přítomnosti ducha ranných BLACK SABBATH. Nejsem kdoví jaký expert-uctívatel „Ozzy years“ BLACK SABBATH, přestože je mám rád, a právě v této souvislosti mně přijde tato bolest „Last Rites“ o to horší.

Závěrem bych dodal, že jsem většinou k podobným retro nahrávkám shovívavý a zpočátku jsem byl z alba mnohem pozitivněji naladěn. S postupem času, naproti mým očekáváním, se spokojenost ale vytrácela. Budu tedy skutečně rád, pokud se najdou posluchači s více body na rozdávání, protože se určitě nejedná o nikterak průserový počin.