Informace o tom, že Američané CAVE IN chystají po šesti letech nové dlouhohrající album, určitě nezpůsobila na scéně nijak extra velké vzrušení. Někdo z vás možná tuto kapelu už zaregistroval díky personálnímu propojení s podobně alternativními spolky ZOZOBRA nebo OLD MAN GLOOM, ale v tomto případě je asi pravdě blíž pravidlo, že zajímavá a kritikou ceněná kapela živoří na okraji zájmu, než aby se vyhřívala na výsluní hlavního proudu. Faktem ale zůstává, že starší zářezy „Perfect Pitch Black“, „Jupiter“ anebo „Antenna“ jsou i z dnešního pohledu stále vymakané a stylově těžko zařaditelné kousky, v kontextu kterých nelze od novinky očekávat nic jiného, než kvalitu a možná i jeden z trháků letošního roku.

„White Silence“ startuje s obrovskou vervou a hned zkraje překvapí velmi drsným vyzněním, neotesaným zvukem a stylovým posunem někam na hranici sludge a hardcore. Efektem zkreslený řev, chraplavý zvuk kytar, burácející basa a stavební buchar namísto bicích tvoří v úvodních skladbách divokou, valící se masu, která je ale zcela prosta drobných fines nebo parádiček. CAVE IN se na předchozích studiových albech pohybovali spíše v oblasti alternativního rocku s nádechem grunge či stoner rocku a nová zvířecí poloha je tak krokem nejen nečekaným, ale musím říct, že i dost rozpačitým.

S třetí „Sing My Loves“ přichází menší zklidnění, poprvé přijde na řadu čistý zpěv, ale síla buldozeru zůstává. Osmiminutová, lehce psychedelicky rozmáznutá skladba je bezesporu nejlepší položkou na albu a alespoň částečně nese odkaz minulosti. V dalších kusech ovšem stroj opět zaburácí, nabere rychlost a pokračuje v destrukci. Očekávaná změna přichází ve druhé třetině se skladbou „Heartbreaks, Earthquakes“. Hluk a rachocení konečně utichají a vcelku povedená, pomalá věc s příjemnou atmosférou otevírá závěrečnou část alba, která je klidnější a probíhá v téměř poloakustickém provedení, ale ani v této formě nemají CAVE IN očekávanou kvalitu. Obě části k sobě navíc dost dobře nepasují a deska tak působí i trochu nesourodým dojmem.

Nová tvář CAVE IN je tedy nejen hrubší, ale je i dost jednoduchá a album obsahuje maximálně tři skladby, které by se mohly měřit se starší, mnohem propracovanější tvorbou. Nahrávku dost sráží zkreslující efekt na zpěvu, kterému opravdu nemohu přijít na chuť a problematický je i neučesaný, nečitelný zvuk. „White Silence“ postrádá pestrost a skladatelskou odvahu, namísto kterých kapela drtí primitivní nářez, který ovšem v závěrečných skladbách ztratí potřebnou intenzitu. V tomto případě je velmi těžké skrývat zklamání, čekal jsem mnohem víc.