PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Najslabší album MEGADETH na značke Roadrunner Records. Druhý najhorší v celej diskografii kapely. Stručne, jasne, rýchlo a bezbolestne. Keďže sme však seriózne médium s federálnym cvengom a u nás veru nenájdete žiadne srandičky typu „It sucks (0/10)“, poďme si to pekne rozmeniť na drobné a čo najzodpovednejšie vyargumentovať.
Veľký úspech mamutích koncertných akcií Big Four dával tušiť, že bude MegaDave so svojimi kumpánmi kuť železo za žerava. V kombinácii s potešiteľným návratom strateného Juniora do zostavy to bolo snáď ešte očakávanejšie. Napriek tomu však zrejme žiadny fanúšik neočakával narýchlo, horúcou ihlou šitý materiál. Práve to je v konečnom dôsledku najväčší otáznik vznášajúci sa nad nie veľmi šťastne pomenovanou trinástou radovkou MEGADETH.
Prapodivný pocit z rýchlokvaseného produktu umocňuje viacero faktorov. Neuveriteľne odlfáknutý booklet je tým najvýraznejším. Skutočne, takéto nepodarené variácie na zombícku tému si viem predstaviť u béčkovej kapely z rozvojovej krajiny, nie u celosvetovo zbožňovanej metalovej inštitúcie. Nemilé prekvapenia sa tým ale nekončia. Majitelia remastrovanej verzie albumu „Youthanasia“ zbystria pozornosť pri pôvodne bonusovej demo skladbe „New World Order“, ktorá je na novinke v praktickej totožnej podobe nanovo nahratá. Rovnako je to aj v prípade songu „Black Swan“, pôvodne bonusovky z albumu „United Abominations“. Je príjemné opätovne vidieť v súvislosti s autorstvom skladieb MEGADETH mená ako Marty Friedman či Nick Menza, zvraštené čelo a pochybnosti o skutočnej miere kreativity súčasnej zostavy sú však viac ako namieste.
Našinec odchovaný tvorbou MEGADETH začiatku deväťdesiatych rokov, teda z objektívneho pohľadu najsilnejšieho a najzaujímavejšieho obdobia, si samozrejme musí byť vedomý toho, že časy veľkých kompozícií ako „Hangar 18“, „Countdown To Extinction“, „Symphony Of Destruction“ či „I Thought I Knew It All“ sú dávno preč a pravdepodobne sa už nezopakujú. Čo sa však kapele až doteraz vždy darilo, boli dva - tri silné kúsky, ktoré sa dávnej magickej sile aspoň trochu približovali. Dokonca aj na dvoch predchádzajúcich albumoch to tak bolo – len si spomeňte na hitovky ako „Washington Is Next!“, „United Abominations“, „Bodies“ či „Head Crusher“.
Na novom albume niečo takéto jednoducho absentuje. S prižmúrením oboch očí sa za reprezentačnú vzorku môže považovať singel „Public Enemy No. 1“, ktorý zrejme kapela ešte nejaký ten rok bude hrávať na koncertoch. So zvyškom skladieb je to však podstatne horšie. Obyčajné, na pomery MEGADETH skutočne priemerné songy, ktoré síce neurazia, ale zimomriavky, vzrušenie či príjemné celodenné červy do hlavy od nich skutočne nečakajte.
Áno, „Fast Lane“, „Wrecker“ alebo spomínaná „Black Swan“ majú slušný odpich a ťah na bránku, ale z kompozičného, aranžérskeho či kreatívneho hľadiska ide stále iba o výber z druhého sledu kedysi takých nablýskaných megadethovských regálov. Symptomatickou pre nový album a celú aktuálnu tvorbu MEGADETH je tak bezpochyby „Guns, Drugs & Money“ so zúfalo nudným, uťahaným refrénom. Nebyť vynikajúceho Chrisa Brodericka a, objektívne vzaté, naozaj výborne hrajúcich všetkých zúčastnených muzikantov, celý album by v hodnotení ešte viac smeroval k pomyselnému dnu, reprezentovanému prepadákom „The World Needs A Hero“.
Druhý najhorší album v dejinách MEGADETH. Profesionálne zvládnutá nuda.
6,5 / 10
Dave Mustaine
- spev, gitary
Chris Broderick
- gitary, sprievodné vokály
David Ellefson
- basgitara, sprievodné vokály
Shawn Drover
- bicie, perkusie, sprievodné vokály
1. Sudden Death
2. Public Enemy No. 1
3. Whose Life (Is This Anyways?)
4. We The People
5. Guns, Drugs & Money
6. Never Dead
7. New World Order
8. Fast Lane
9. Black Swan
10. Wrecker
11. Millenium Of The Blind
12. Deadly Nightshade
13. 13
The Sick, The Dying... and The Dead! (2022)
Dystopia (2016)
Super Collider (2013)
Th1rt3en (2011)
Endgame (2009)
United Abominations (2007)
That One Night Live In Buenos Aires (DVD) (2007)
The System Has Failed (2004)
Rude Awakening (2002)
Killing Is My Bussiness (deluxe edition) (2002)
The World Needs A Hero (2001)
Capitol Punishment: Megadeth Years (2000)
Risk (1999)
Cryptic Writings (1997)
Hidden Treasures (1995)
Youthanasia (1994)
Countdown To Extinction (1992)
Rust In Peace (1990)
So Far So Good... So What! (1988)
Peace Sells... But Who´s Buying? (1986)
Killing Is My Bussiness... And Business Is Good! (1985)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 57:30
Produkce: Johny K & Dave Mustaine
Studio: Mustaine Music Studios, San Marcos, CA
Takže MEGADETH potřinácté – popáté tak nějak stejně. Ani zde se nedá pochybovat o skvělých instrumentálních schopnostech, ostatně v tomhle byli vždy Mustainovci spolehliví. S Davovým stárnoucím hlasem už je to sice kapánek horší, ale buďme shovívaví, má už svůj věk, navíc v tomhle pochopitelně nevězí hlavní problém. Tím je totiž v posledních letech počet vzniknuvších skladeb, tykající si s nejlepšími kusy z minulého století. Nová třináctka písní je dalším důkazem skladatelské vyčerpanosti, a že jediným, čím MEGADETH dokážou stále disponovat, jsou výše zmíněné dovednosti, potřebné k správnému ovládání nástrojů. Jinak se totiž jedná o naprosto neškodnou a ničím zajímavou hoblovačku, byť se stále nepřeslechnutelným rukopisem hlavního protagonisty.
Pro mne, jakožto posluchače, unuděného posledními výtvory zrzatého pána tedy další zbytečné album. Pro skalního příznivce pak pochopitelně další Davove super dílo, kterým zase dokázal nakopat METALLICE zadek. A to pak ani nevadí, když jediná výraznější skladba „Public Enemy No.1“ v refrénu vykreslí motiv kultovní instrumentálky „The Call Of Ktulu", na níž se Dave sám kdysi podílel.
Novinka akorát potvrzuje, že Dave k nám už mnoho let stojí otočený tak nějak zády. Stejně jako několik předchůdců je totiž naředěna z několika uspokojivých ("Public Enemy No.1", "Black Swan" a snad ještě dvě) a velkého množství nic extra skladeb. Jedinou výhodou je stabilní instrumentální kvalita kapely, která však nestačí zakrýt fakt, že Dave do toho hlasově ani skladatelsky už hodně dlouho nejde naplno. Přesně jak tvrdí recenze - jedna z nejhorších nahrávek jejich diskografie, ale to je z těch posledních (počínaje rokem 2001) snad každá (s jednou světlejší vyjímkou v podobě alba "System...").
Pravidlo „Doufej v to nejlepší, ale připrav se na nejhorší “ bylo dlouhodobou alfou-omegou pro sepsaní těchto řádků.
Přípravná fáze.
Mustaine už dlouho působí stahaným dojmem, včetně jeho problému s hlasivkami při koncertech. Dokonce z jeho strany padaly zmíňky pro odstoupení z turné. Nikdo z kapely nezakrýval, že nové album bude z velké části načinčaná šuplíkovaná kompozic pro něž letos našel ten pravý čas. Nikdo neměl vážnější problém přiznat termín vydavatele jako jeden z hlavních stimulů poskládání kolekce, stejně tak Mustaine veřejné zhechucení ze spolupráce s Roadrunner Records. Konečně, při vší úctě k Dave Ellefsonovi i jeho angažovaní se mi spíše zdálo jako marketingově zdařilý sňatek z rozumu udržující fandy ve střehu. Konečně i sám jsem si byl vědom, že desítkový „Endgame placebo efekt“, fungující dodnes, nemůže na mojí jednoduchou mentalitu fungovat i nadále.
Co nám přineslo doufání.
Určitě obrovskou úlevu, že se o žádný děsně katastrofální slepenec nejedná. Rutina z třináctky skladeb však čpí hodně silně, ale pokrytecky bych lhal, kdybych tvrdil, že mě album kvůli své výpočítavosti a malé schopnosti něčím překvapit nezaujalo. Jednotlivé vály mají své kouzlo - rozuměj klasický obdivuhodný rukopis, s přetlakovými nájezdy kytar a strojovou, krásnou, rytmikou. Samozřejmě nacházíme postupy už (podvědomě) slyšené. Hnětáme, hnětáme a hnětáme, ale pro vroucí nostalgiky to skutečně nemusí stačit. Když už nic jiného, tak tu máme vcelku pěkně zaranžovaný a životaschopný celek honosící se excelentní dynamikou, jistou dávkou decentní rozmanitosti a velmi příjmeným zvukem. Hodinová stopáž je sice na hraně, ale nuda z Vic's Garage nevychází, ba naopak, až příliš ochotně, často a hlavně rád mačkám tlačítko „Play“ znovu.
Jednoduše, tedy pro mě, MEGADETH jak svině, který se opět zakousl drží, trhá jako starej, prašivej a zrzavej pitbull!
Jsem zapálený fanoušek MEGADETH, takže pro ně dokážu mít pochopení, dokážu přivřít oko, někdy i obě, ale z tohoto alba prostě nemůžu mít radost. Propadák to sice není, protože člověk při poslechu zaručeně pozná, že jsou to Megadeth a že je hraní pořád baví, určitou základní kvalitu to má, přece jen Dave je ostřílenej borec, ovšem nic víc než vysoké nasazení a zápal pro věc těchto zkušených borců album nenabízí. Jen osvědčená kuchařka, žádné koření, žádný předkrm, ani dezert či kávička. ....navíc po šťastnému návratu ztraceného a rozkmotřeného basáka Davida Ellefsona je to o to větší zklamání ...zklamání z toho, že se MEGADETH nevybičovali k něčemu aspoň trochu lepšímu, tak snad příště :-(
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.