Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tápajúce legendy doomového remesla pred časom uverili vo svoju schopnosť vytvoriť vyššie umenie. Výsledkom bola megalomanská katastrofa v podobe nepočúvateľnej trojdiskovej koketérie s vážnou hudbou nazvaná „Evinta“. Tento nápad pochádzal z polovice deväťdesiatych rokov, kedy mnohé veľké mená viac alebo menej úspešne napĺňali svoje novátorské ambície a dokazovali svoju otvorenosť a rozhľad najčastejšie experimentami s klasikou či elektronikou. Koniec koncov, doba priala pokusom vymaniť sa zo zaužívaných škatuliek.
Podobné snahy sa v prípade MY DYING BRIDE, sláviacich týmto počinom už dvadsaťročné pôsobenie na scéne, pravdepodobne nestretli so želanou odozvou. Od pôvodne zamýšľaného koncepčného albumu kapela našťastie upustila a zredukovala svoj umelecký zámer na skromné jednoskladbové EP, ktoré navyše (aj našťastie) poňala v zaužívanom a príjemne konzervatívnom štýle jej vlastnom. Na ploche necelej polhodiny rozbalila overené postupy, vrátane štýlového hrmenia a fúkania vetra v samom úvode. Prevládajúce pomalé tempo s rozťahanými riffmi striedajú občasné zrýchlenia, v ktorých sa predvedie po rokoch navrátený Shaun Steels, a neodmysliteľný Aaron Stainthorpe predvádza v rámci žánru unikátne náreky i suverénny growling. Po rokoch neprekvapí ani angažovanie overeného Magsa za mixážny pult. Stávka na istotu tentokrát vychádza lepšie než naivné a plytké experimenty. Na „The Barghest O´ Whitby“ dokázali MY DYING BRIDE vlastné uplakané remeslo predať viac ako staromilské retro, než aby skĺzli k paródii seba samých. Aj to je niekedy umenie.
6,5 / 10
A Mortal Binding (2024)
The Ghost of Orion (2020)
Feel The Misery (2015)
A Map Of All Our Failures (2012)
The Barghest O' Whitby (2011)
Evinta (2011)
Excerpts From Evinta (EP) (2011)
Bring Me Victory (EP) (2009)
For Lies I Sire (2009)
A Line Of Deathless Kings (2006)
Songs of Darkness, Words of Light (2004)
The Voice Of The Wretched (Live) (2002)
The Dreadful Hours (2001)
Meisterwerk 2 (Best of) (2001)
Meisterwerk 1 (Best of) (2000)
The Light At The End Of The World (1999)
34,788% ...Complete (1998)
Like Gods Of The Sun (1996)
Trinity (1996)
The Angel And The Dark River (1995)
I Am The Bloody Earth (1994)
Turn Loose The Swans (1993)
The Thrash Of Naked Limbs (1992)
As The Flower Withers (1992)
Symphonaire Infernus Et Sphera Empyrium (1991)
Towards The Sinister (1990)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
