První polovina sedmdesátých let je v plném proudu a po klubech kalifornské Pasadeny už dovádí kapela MAMMOTH, jejíž repertoár se skládá zejména z převzatých věcí dobových rockových klasik. Synové holandských přistěhovalců Eddie a Alex Van Halenovi se v ní sešli s neposedným blonďákem Davidem Lee Rothem, který svou nekonformní osobnost dával světu na odiv již jako dítě v divokých šedesátých letech, kdy si například na škole, k nevoli svého šokovaného okolí, neváhal nabalit černošskou přítelkyni. S podobnými husarskými kousky se posléze v průběhu kariéry častokrát chlubil a bavil své fanouškovské osazenstvo. Tak jako tak, jeho neotřelý a na rockového zpěváka exoticky znějící hlas byl silnou zbraní, která učarovala i oběma bratrům.
Autorovo zamyšlení: VAN HALEN byli vždy osobitou kapelou, která na nějaké striktní dodržování pravidel hardrocku zvysoka kašlala a obcházela veškerá klišé reprezentující tento již před pětatřiceti sezonami letitý styl hudby, což potvrzovala od začátku své dráhy, nejen svým neotřelým ( a na svou dobu novátorským) kytarovým zvukem a odlehčeným přístupem k rockovým songům, coby párty popěvkům mísícím v sobě vlivy blues, boogie, swingu a hardrocku, ale i svým stylem pestrobarevného oblékání. Těžko by jste je kdy viděli na pódiu v džínových uniformách. Z dnešního pohledu se dá říci, že VAN HALEN zachránili ve Spojených státech rockovou muziku pro mládež nadcházející dekády. Dinosauří rock byl totiž na sklonku sedmdesátých let brán jako něco senilního, zastaralého a prostě celkově opovrženíhodného, jako něco, co pochází snad ještě z éry hippies, jenže VAN HALEN dokázali tohle tvrzení obrátit v nesmysl a udělali rázem z rocku tu největší zábavu za pomoci svého vynikajícího muzikantského nadání, ale i hromady čerstvé energie a neokoukaného pozitivního přístupu k věci. VAN HALEN se stali kapelou, díky které losangeleská scéna osmdesátých let nabrala na obrovské síle.
V roce 1974 dochází k přejmenování na VAN HALEN a ke kapele se přidává další její pozdější dlouholetý člen – baskytarista Michael Anthony. Eddie se stává nejzručnějším mladým kytaristou, široko daleko vyhrávajícím všemožné soutěže a tak je mu předpovídána zářná budoucnost, nicméně kapela neusíná na vavřínech, šlape dál a často koncertuje. O dva roky později (v roce 1976) shlédne jejich vystoupení Gene Simmons z KISS a je doslova unešen jejich energií. Snaží se tedy kapelu trochu popostrčit a vypomáhá jí při realizaci demosnímků, které pak nabízí na několika vydavatelstvích. Je zatím odmítnut.
Někdy v té době jsou v Americe na vrcholu právě KISS, ale i drogovými skandály zmítaní AEROSMITH a také TED NUGENT. Tedy interpreti, kterým zakrátko tak trochu zvlhnou zbraně. V roce 1977 se dostane demáč do rukou jistého Teda Templemana, který stejně jako rok před ním Simmons vycítí u VAN HALEN veliký potenciál a prosadí konečně kapelu u Warner Bros. Sám se chopí dirigování studiových prací a později se stává na mnoho let dopředu jejich dvorním producentem – začíná se tak jízda králů nejslavnější americké rockové kapely z desetiletého období ohraničeného úpadkem AEROSMITH a nástupem GUNS N´ROSES.
„Van Halen“ (1978)
Titánský debut napěchovaný čerstvou sadou práskavých riffů a mladickým entuziasmem. Patří ještě dnes k nejlepším hardrockovým albům sedmdesátých let. Na rozdíl od mnohých (zejména britských) hardrockových předchůdců však dokáže i bavit. Samotnou kapelou nebyl dosud překonán. Ve své době velmi novátorské (co se týče kytarové hry) a energické album obsahuje mnoho klasik jako „Runnin´With The Devil“, „Ain´t Talkin´´Bout Love“, „Jamie´s Cryin´“ nebo předělávku „You Really Got Me“ od THE KINKS. Nemá slabších míst. Eddie Van Halen zde poprvé předvádí zcela nové techniky hry na elektrickou kytaru a stává se okamžitě jejím největším inovátorem od časů Jimmyho Hendrixe. Album je naprosto zásadní pro následné vybudování celé americké Hard´N´Heavy scény osmdesátých let. Hvězda kapely začíná okamžitě strmě stoupat. Zcela zasloužený plný počet.
(10/10)
„Van Halen II“ (1979)
Druhé album vzniklo záhy po návratu z famózního turné, na kterém mladí VAN HALEN zametli s tehdy úplně rozloženými a drogami zdachmanými BLACK SABBATH, rovněž pod taktovkou Teda Templemana. Spolupráce mezi ním a kapelou bude bez přerušení trvat až do roku 1985. Album pokračuje sebejistě v tom, co bylo o rok dříve předvedeno na debutu. Songy jsou však o něco zpěvnější a bezstarostnější, postaveny méně na riffech. Dvojka zní celkově tak nějak světleji a radostněji, jakoby byla stvořena přímo pro noční mejdany. Přestože se David Lee Roth začíná hlasově čím dál více odvazovat, není nahrávka tak neprůstřelná jako debut – pár songů zastane pouze roli jakýchsi vycpávek. Nejlepší momenty však stojí za to: „You´re No Good“, „Dance The Night Away“ a „Beautiful Girls“.
(8/10)
„Women And Children First“ (1980)
Průměrný Američan už sice dávno věděl kdo jsou to VAN HALEN a kapela v té době velmi těžila z úspěchů svých prvních dvou nahrávek, ale přiznejme si otevřeně, zde se poprvé tak trochu projevil úpadek motivace, protože jak je z nahrávky patrné, tvorba VAN HALEN se jaksi přestala posouvat – kdo ví, možná se tomu někdy začne říkat „syndrom AC/DC“. Stále to byl sice ten jejich styl na rozhraní hardrocku, swingu a boogie, ale rozdíl od předchůdce byl minimální. Třetí album mohlo být tedy jen těžko lepším než jeho předchůdci, zvláště když si uvědomíme, že nutný vstup mezi úspěšné, do jakési pomyslné milionářské ligy, provázelo nespočetné množství večírků, stejně jako vysilující a zcela vyprodaná stadiónová turné po Spojených státech. Z alba vzešel pouze jeden hit – „And The Cradle Will Rock…“ a zatímco tři členové VAN HALEN působili jako sevřená skromná jednotka vykrývající záda excentrickému blondýnovi, David Lee Roth živil svou prestiž coby dobyvatel srdcí většiny amerických dívek a žen té doby.
(7/10)
„Fair Warning“ (1981)
Mejdan pokračuje. Milionové prodeje klesají opravdu jen zlehka, turné jsou zcela vyprodaná a VAN HALEN platí za nejslavnější americkou rockovou kapelu počátku osmdesátých let. Stejně jako předchozí album i „Fair Warning“ nedosahuje kvalit prvních dvou záseků, stejně tak tvorbu kapely posouvá jen minimálně, přesto jde znovu o kvalitní a zejména zábavnou věc. Obsahuje však pro nadcházející formování kalifornské metalové scény jednu nadmíru vlivnou vypalovačku - „Unchained“, postavenou na razantním kytarovém riffu. Tento poměrně jednoduchý song však patří dodnes k tomu nejlepšími pod co se kapela kdy podepsala. Eddie Van Halen je znovu neopakovatelný.
(7/10)
„Diver Down“ (1982)
O stavu věcí uvnitř VAN HALEN řekne tohle (zhruba půlhodinové) dílo mnohé. Z dvanácti skladeb jsou pouze tři autorské písně, další tři jsou zhruba minutové kytarové instrumentálky a tak většinu „Diver Down“ tvoří převzaté skladby. Naštěstí v podání VAN HALEN zní většina z nich velmi dobře a je od jejich vlastní tvorby nerozeznatelná. Zvláště pak trojice „Dancing In The Streets“ (Marvin Gaye), „Where Have All The Good Time Gone!“ (Ray Davies) nebo „Oh! Pretty Woman“ (Roy Orbison) stojí za poslech, stejně tak jako famózní skladba „Secrets“. Členové kapely si užívají radostí života plnými doušky a pokud se zrovna nevyvalují v posteli se zástupem společnic té nejluxusnější fyzické jakosti, jsou k vidění na mnoha prestižních akcích. David Lee Roth se tou dobou doslova zapálil pro automobilové závodění a Eddie Van Halen nahrává několik kytarových partů pro nadcházející album jistého Michaela Jacksona, které se má brzy stát nejprodávanějším nosičem hudební historie.
(8/10)
„1984“ (1984)
Světově nejproslulejší album VAN HALEN, na kterém kapela poprvé ve větší míře použila syntezátory. Pro tento nástroj se Eddie v té době nadchnul a začal se jím zabývat. Rovněž jím vydatně vyzdobil i nejslavnější song kapely „Jump“ (doprovázený Rothovým akrobatickým uměním při koncertech), který celou parádu zahájil. Následuje jedna vypalovačka za druhou, takže ať už jde o songy jako „Panama“, „Hot For Teacher“, „I´ll Wait“ nebo „House Of Pain“ je opravdu co poslouchat. Hitovým potenciálem neskutečně nabušené a producentsky vyšlechtěné album je vyvrcholením jedné kapitoly VAN HALEN. „1984“ je tedy zaměřené na singly a ve své době bylo silně podporované klipovou politikou a spoluprací s MTV. Bohužel však předznamenává odchod Davida Lee Rotha na sólovou dráhu. Turné představuje obrovský úspěch a VAN HALEN se právě v té době nacházejí na svém absolutním komerčním vrcholu, situace v kapele však není nejlepší a stále častěji dochází ke sporům mezi egocentrickým Davidem a bratrskou dvojicí.
(9/10)