EVER FORTHRIGHT jsou další parta, která přispěchala se svou troškou do djentového mlýna. Ač jejich dema kolovala na internetu již někdy v roce 2008, jsou stále známí jen v poměrně úzkém okruhu zasvěcenců. O to více je to zarážející, protože těch pár vyvolených je často přirovnává k superstar PERIPHERY. Na rozdíl od nich ale neměli takové štěstí na vydavatele, a tak reklamu a marketing mají prakticky nulový. Jejich plnohodnotný debut si nakonec vzalo pod ochranná křídla miniaturní Miriad Records (mimo jiné výteční drtiči THE SCHOENBERG AUTOMATON).

Jde o šestičlennou smečku z New Yorku, která má určitě vysoké ambice a o které pravděpodobně v budoucnosti ještě uslyšíme. Aby taky ne, v sestavě se blýská jedno velmi zvučné jméno. Je jím Chris Barretto, původní zpěvák zmiňovaných PERIPHERY, mnohými považován za lepšího pěvce než současný Spencer Sotelo. Když jsem na samotném začátku říkal, že přispěchali se svou „troškou”, nebyla to tak úplně pravda, protože stopáž „Ever Forthright” je vskutku mocná. Deska trvá neuvěřitelných 77 minut. A to je uf, ech, ehm, no prostě extrémní sousto.

Myslím, že nemá cenu zbytečně chodit kolem horké kaše a přešlapovat a řeknu to hned na plnou hubu. Opravdu nechápu, co na nich ostatní vidí. Mě to přijde jako derivát již stokrát slyšeného. Chlapci sami sebe popisují jako experimentální, progressivní, jazzový metal. Nesouhlasím. Experimentální tady není zhola nic a ten avizovaný jazz v jejich případě vůbec nefunguje. První kámen úrazu je právě ta prokletá stopáž. Žádná skladba neklesne pod pět minut a výjimkou nejsou ani téměř desetiminutové vály. Jestli právě tohle mysleli pánové jako důkaz progrese, tak uspěli. Ale tím to končí. Všechny kusy znějí jako přes kopírák, vůbec nic se tu neděje, kytary drhnou jedno a to samý pořád dokola, tempo se prakticky nemění a struktura songů mi oproti PERIPHERY přijde až primitivní. Jejich hravostí a nevyzpytatelností EVER FORTHRIGHT v žádném případě nedisponují a skladatelsky jde o naprostý průměr. A to mám jako vydržet hodinu a čtvrt? Ani náhodou. Na jeden zátah jsem desku nedal ani jednou. Většinou se s velkou mírou sebezapření dopotácím k šestce „Spineless”, kde se aspoň něco děje a válcuje se docela pěkně.

Jazzová složka spočívá v tom, že se skladba z nenadání utne a nastoupí čistě jazzová (někdy až bluesová) pasáž. Ta je většinou docela povedená a velmi zajímavě v tu chvíli působí Chris Barretto, který vymění zpěv za saxofon. Jazzové mezihry jsou tedy na djentové poměry poměrně neokoukané, ale k čemu je to dobré, když se do nich skáče hrozně zbrkle a bez rozmyslu. Buď se jenom drtí, nebo jenom jazzuje, žádná kombinace obou dvou se prakticky nekoná. A to je špatné, protože pak mám pocit, jako by hrály dvě úplně odlišné kapely. Dokáži si představit třeba dvoj CD, kde by první jen válcovalo a druhé naopak pohladilo. Takto ale ne. Pánové by si měli poslechnout nějaký ten fusion, aby pochopili, jak se mají žánry míchat dohromady. Velmi podivně a nepřesvědčivě pak zní jakýsi rapový experiment v úvodu „Infinitely Inward”. Co to kurva? Zpěvák předvádí standardní žánrový výkon. To znamená střídání řevu a čistých (v tomto případě až moc přeslazených) linek. Buď berte, nebo nechte být. Vokál PERIPHERY sice nemusím, v mých očích je ale stále minimálně o třídu lepší než Chris.

Tak a teď se konečně dostávám k tomu nejhoršímu. Nevím, co pánové během finálního masteringu chlastali, ale prosil bych taky o vzorek, protože to musí být fakt síla. Jestliže už takhle stojí nahrávka za prd, tak zvuk ji odstřelil do úplného hnoje. Komprese naprosto zruinovala všechny nástroje a kytary především. Jednotlivé riffy splývají v jednu velkou hlukovou (záměrně jsem nepoužil výraz zvukovou) kouli a sotva poznáte, kdy jeden končí a druhý začíná. Zní to jak bzučení nebohé mouchy za sklem. Už tak dost monotónní skladby splývají ještě více do jedné bezpohlavní lajny. Na bednách se to ještě jakž takž dá, ale opovažte si nasadit sluchátka. Opravdu nepřeháním, je to prostě hrůza, která mě od poslechu (když se nedej bože přemůžu a snažím se objevit to skryté kouzlo desky, které mi jaksi stále uniká) ještě více odrazuje. Tohle si přece u Miriad Records nemůžou dovolit. Dost mě zaráží, že ještě nikdo se na diskuzích ohledně zvuku negativně nevyjádřil.

Podle nadšených ohlasů doprovázejících kotouček ale pořád přemýšlím, jestli není chyba jenom ve mě. Třeba jsem opravdu hluchý poleno a neschopný docenit kvalitu této nahrávky. Proto mé finální číselné hodnocení berte s rezervou a EVER FORTHRIGHT dejte určitě šanci. Pokud se vám totiž na rozdíl ode mě zalíbí, čeká na vás obří porce zábavy. Vybírat pak budete mít opravdu z čeho. Mimo klasického CD, které je mimochodem na jejich stránkách dostupné i v digitální podobě, je totiž k dispozici i čistě instrumentální verzi. Komu nebude chutnat zpěv a hudba naopak ano, má vyhráno. Já mám oboje, ale ani absence zpěvu to z výše zmíněných důvodu nezachrání.