OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Obal pátého studiového alba ENSIFERUM je vyveden do červena... má to snad po čtyřech předchozích variantách na modrou a žlutou znamenat něco zásadního? Vždyť výjev na něm zvěčněný není těm minulým nijak vzdálený a spletence kytarových kudrlinek z jeho útrob, vedené v dávno známém pagan/folkovém duchu, rovněž nenapovídají nějakému revolučnímu převratu. Jenže červená je přece teplou, stimulující barvou, která symbolizuje vitalitu, životní sílu a energii, a lidé, kteří ji rádi nosí, tak kolem sebe šíří srdečnost, upřímnost a touhu po spravedlnosti. Mají tedy pro nás Ti, kdo nesou meč, protentokráte přece jen uchystáno ještě nějaké další skryté sdělení?
Ani to snad ne. Jen se prostě, vedeni zmíněnou charakteristikou barvy krve, jakoby více otevřeli širému světu se všemi jeho rozmanitostmi, vystoupili z onoho věčného severského ledového stínu a přestože pokračují v krocení téže kovové odrůdy jako vždy, má to zkrátka na „Unsung Heroes“ poněkud jiný, velkolepější rozměr a podstatně větší duši.
„Rise My Brothers, We Are Blessed By Steel,
In My Sword I Trust,
Arm Yourselves, The Truth Shall Be Revealed,
In My Sword I Trust“
Manifestace chuti ENSIFERUM být za hrdiny a zároveň s tím zahrát také nanejvýš poutavě, se zvláštní pozorností k nezbytné symfonické výpravě, je proto vlastní již úvodnímu intru „Symbols“. To by ostatně se svojí obratnou lehkostí obstálo i ve kdejakém filmovém trháku. Pak už ovšem následuje onen proklamovaný absolutní výtrysk metalové ódy na barbarství v tom nejreálnějším slova smyslu a to hned kalibrem z nejúčinnějších, totiž klipovou „In My Sword I Trust“. Za sugestivně hřmějícího growlingu Petriho Lindroose vás na cestě za skutečně velkolepým ústředním motivem provede výbornými orchestracemi a doprovodnými ženskými vokály, takže na opačném konci téhle skladby budete mít jistojistě pocit, že dávkování po jednom poslechu tady rozhodně není na místě. Čas na opáčko však bude muset přijít později, neboť ENSIFERUM po poutavém úvodním songu (a navzdory mnohým v těchto místech obvyklým scénářům) neupadají do letargie, ale dál zodpovědně tesají svůj vzkaz o tom, že tentokráte chtějí být opravdu poctiví až do samého konce. Další skvělé metalové nápady odpálí titulní „Unsung Heroes“ a po ní „Burning Leaves“, obě s velkou pompou sázející také na přidané folkové nástroje a maximální dramatický efekt znovu čistých melodických refrénů. Když pak v akustické „Celestial Bond“, protkané krásnou zpěvovou linkou v ženském podání, zvolní tempo, ale nálada zůstane nadmíru povznesená, je už víceméně jasné, že kapela to má doopravdy všechno pevně v rukou.
Celý ten koncept (nikoliv tedy lyrický) nakonec nerozhodí ani spíše obyčejnější kvapík „Retribution Shall Be Mine“, ani zbytečně rozvleklá „Passion Proof Power“ (která svou stavbou dokonce připomene leccos ze současné tvorby NIGHTWISH), takže když na samotný závěr zazní řízný cover skladby „Bamboleo“ (GIPSY KINGS), je jasné, že ENSIFERUM dostáli tomu, co z „Unsung Heroes“ na první pohled vyzařovalo. Ano, na téhle desce jsou daleko vitálnější a energičtější, než by se dříve mohlo zdát, a to je na celé té (nejen) severské folkmetalové scéně aktuálně slušně zviditelňuje, jen co je pravda.
Červená barva na obalu „Unsung Heroes“ není jen tak sama sebou a ENSIFERUM s ní oprávněně nakládají jako novodobí metaloví toreadoři.
7,5 / 10
Petri Lindroos
- growling, kytara
Markus Toivonen
- zpěv, kytara
Sami Hinkka
- zpěv, baskytara
Emmi Silvennoinen
- klávesy, zpěv
Janne Parviainen
- bicí
1. Symbols
2. In My Sword I Trust
3. Unsung Heroes
4. Burning Leaves
5. Celestial Bond
6. Retribution Shall Be Mine
7. Star Queen (Celestial Bond Part II)
8. Pohjola
9. Last Breath
10. Passion Proof Power
11. Bamboleo (bonus)
One Man Army (2015)
Unsung Heroes (2012)
From Afar (2009)
Victory Songs (2007)
Dragonheads (EP) (2006)
Iron (2004)
Ensiferum (2001)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 65:06
Produkce: Hiili Hiilesmaa
Studio: Petrax Studios, Sound Supreme Recording Studio, Finsko
Dosud nejambicióznější novinku finských polonahých divochů hodnotím jako poměrně zdařilou. Zejména první polovina alba je parádní. S povděkem kvituji snahu o "něco trochu jiného". Mám na mysli rozmanitější vyznění alba - více pomalejších a akustičtějších písní než obvykle, přidané orchestrace, mohutné sbory a pestřejší skladbu písní. Závěrečný cover "Bamboleo" mě skutečně rozesmál.<br>
Ne vše se ovšem podařilo. Se závěrečnou "Passion Proof Power", kde lze slyšet reminiscence na NIGHTWISH nebo STRATOVARIUS, si ENSIFERUM dali příliš velký hlt vodky.<br>
Teď jsem jen zvědav, jak odpoví WINTERSUN.
Tak tu abolutne nechapem tak nizke hodnotenia. Mne sa to pocuva velmi dobre aj po xx vypocutiach. Spokojnost!!!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.