Na plakátech a letáčcích „Fire Walk With Me Tour“ dlouho dopředu avizovaní EINHERJER nakonec nedorazili a škoda v důsledku toho vzniklá měla v konečném účtování nepříjemnější pachuť, než by jeden čekal. Jednak by spolu s VREID a MISTUR dozajista vytvořili k sobě vzácně padnoucí blok norské black/pagan kovařiny, a jednak by naopak díky nim nedorazili holandští CARACH ANGREN, kteří byli (coby záskok) jednoznačně nejslabším článkem jednoho z posledních letošních letních večerů v maličkém prostředí Modré Vopice. Nicméně stalo se a bylo třeba se s tím vyrovnat, což nicméně i v čerstvě narozené tuzemské prohibici neměl být žádný zásadní problém.

Žižkovský hudební klub je vskutku místem vhodným pro ryze undergroundovou akci. Prostoru poskrovnu, dřevěné zdi nenabízejí žádný zásadní prostor pro kvalitní nazvučení a odskakovat si člověk musí do toi-toiek na dvoře. Právě takové prostředí však může být i odrazovým můstkem pro velmi slušný zážitek, pokud se tedy vystupující kapela s těmito podmínkami srovná a publikum dorazí v takovém počtu, aby klub minimálně opticky zaplnilo. To vše se, až na zmíněnou znouzectnost v pódiovém obsazení, prakticky stalo, takže kdo má rád zejména svérázný black´n´roll v podání večerního headlinera, musel po jeho závěrečné notě odcházet navýsost pobaven.

MISTUR, v jejichž středu se blýská hvězdička kytaristy VREID Stroma, hrají do jisté míry podobně jako jejich právě jmenovaní norští krajani, jen ještě více vzdušněji, řekl bych, s důrazem na větší epickou rozmáchlost. Proto, koneckonců, mají v nástrojovém obsazení také klávesy, a proto také předvedli nadmíru sympatický půlhodinový set, rámovaný skvělou eponymní instrumentálkou „Mistur“ (z jejich doposud jediného alba „Attende“ z r. 2009) a vůbec výborným pojetím melodiky jako takové, včetně instrumentální práce již zmíněného Stroma.

CARACH ANGREN naproti tomu působili jako trojice zneuznaných géniů, jejichž atmosférický black metal s přemnohými zvraty a neustálými pokusy ještě více zkomplikovat již tak dost komplikované struktury jednotlivých skladeb, nikdo ne a ne pochopit. Chyběla však baskytara, chyběla bubeníkova schopnost hrát dostatečně důrazně i ultrarychlé sypačky a především chyběl nějaký záchytný bod pro posluchače, který by v tom všem chtěl objevit alespoň nějaký náznak hudební duše. Vlastní důležitost je totiž kapele zřejmě daleko přednější, což dokládaly i limitované dvě originální masky, ve kterých údajně kapela nahrávala video ke skladbě „The Sighting Is A Portent Of Doom“, a nabízela je na to konto u stolku s merchandise bratru za 550,- Kč za kus. Vskutku roztomilé.

Hlavní hvězdy večera to měly následně tím spíš ulehčené, o co byly naprosto přirozené, uvolněné a připravené rozdávat blackmetalovou špínu plnými hrstmi (tedy ne, že by nějaké ulehčení potřebovaly, když za ně pochopitelně mluví hlavně jejich svojský hudební projev). Setlist VREID byl reprezentativním průřezem toho nejlepšího z minulosti kapely (namátkou „I Krieg“, „Pitch Black Brigade“, „Milorg“ nebo „Blücher“), představil i stále ještě aktuální páté album „V“ („Wolverine Bastards“ a „Welcome To The Asylum“) a v jednom případě dokonce i nepojmenovanou skladbu z chystané novinky. Rovněž zvuk se v místních bojových podmínkách docela vyvedl, takže ona shora vzývaná undergroundová symbióza se v poctivě zaplněném klubu konala od samotného vstupu Norů na pódium až do definitivního, subjektivně poněkud brzkého konce živé produkce. Je jasné, že i v takových chvílích si toho lze přát ještě daleko více (písní, fanoušků, prostoru atd.) ale přece jen - pokud na sebe člověk nechal působit skrznaskrz pozitivní atmosféru a nemyslel na nic dalšího, musel nutně získat dojem o opravdu parádním koncertu. A taky že takový byl.