Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Michal Pavlíček rozhodně není zvyklý zahálet. Nejenže jezdí se svým triem a v nedávné době kývl i na oživení klasické sestavy PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, ale do toho všeho sem tam resuscituje nějaký svůj další projekt (na jaro příštího roku BSP kupříkladu) a neváhá na věci nahlédnout i z jiné stránky, jinou perspektivou. A tak jsme byli poslední listopadový den roku 2012 svědky „Symfonického rockování“.
Genius loci
Obrovské prostory Kongresového centra (dříve komunistickými sjezdy proslavený Palác kultury) jsou legendární a ztratil se v nich nejeden soudruh návštěvník, ba i celé výpravy z jednotných zemědělských družstev vyrážejících za kulturou, některé pak podle dochovaných legend bloudí jeho útrobami dodnes. Kdo máte zkušenost, jistě si vybavíte rozlehlé poloprázdné haly s eskalátory. I samotný kongresový sál je místo hodně atypické, s kapacitou skoro 3000 míst k sezení. Při předběžné obhlídce pódia zaujme velká prosklená krabice pro utlumení bicích nástrojů, místo hlavního protagonisty obležené kytarami, volně pohozené klasické nástroje (hrdě čnící bílá harfa forever!) a pak pochopitelně obrovský balon nad jevištěm. Člověk se těší na věci příští, na báječnou atmosféru, na rockový bugr, který si užijí i filharmonici, jenomže pak zapluje do obrovských „plyšových“ sedaček a všude kolem je ticho... no, jako v PAKULu.
Ne všechny předkapely jsou na draka
Úvod patřil TRITONUS PRIEST, dívčímu triu ve složení klávesy, kytara, housle a všechny pak i zpěv. Každá v jinak barevně slušivém odstínu rozbalily něco, čemu samy říkají (a teď cituji) psychotický progresivní rock, který v sobě zahrnuje prvky art rocku, jazzu, popu, world music, ale i vážné hudby a elektroniky. A světe div se, všechno tohle ve své fúzi předvedly. Pravda zvuk byl trošku limitující, a i prostorově se „sestry Priesterovy“ tísnily jen v maličkém trojúhelníku na jednom boku pódia, ale muzika to byla parádní, to se musí nechat. Rozhodně ne krátké skladby se spoustou změn motivů i rytmů, jisté hráčské i pěvecké výkony, zkrátka a dobře – tip jako prase – však sami zkuste, uslyšíte.
Nejvíc mě ta vážná hudba dojímá, když se hraje elektricky s bicíma
Mám-li mít nějaké výhrady k hlavnímu vystoupení večera, pak musím zmínit očekávaný problém rockové kapely (krom principála mlátička Miloš Meier za bicí soupravou, Martin Ivan basa a Michal Nejtek klávesy) versus Symfonický orchestr Pražské konzervatoře pod vedením dirigentky Miriam Němcové versus Kühnův dětský sbor/Canti di Praga pod sbormistrem Petrem Louženským. Očekáváte-li, že bigbeat často válcoval všechno ostatní, očekáváte správně. Navíc Pavlíčkova kytara čněla přes všechny i ve fázích, kdy mistr jen sázel beglajt, a tak často zalezly i jinak povedené symfo-aranže, které tak posluchač musel luštit s ušima vytočenýma až do první řady. V tomhle módu postupné zvukové korekce proběhla úvodní „Zpátky“ i následující „Skočná“.
Vybrané písně zastupovaly mistra v různých fázích a projektech/kapelách. Tak například instrumentálně pojaté „Rány“, které jinak patří na stejnojmennou desku Zuzany Michnové, kousek „Pro tebe“, kde v úplném závěru harfenistka zahrála sólo trylek a konečně tak byla slyšet její usilovná práce (neboť jinak poctivě drhla struny své harfy). Osobní vrcholy však cítím ve všech písních od STROMBOLI – což začalo jmenovkyní, kde se poprvé o slovo přihlásil pěvecký sbor, pokračovalo „Aladinem“, jehož začátek/konec stál na skvělé rytmické ukazované mezi Pavlíčkem a dirigentkou, „Veliké lalulá“ s hostující Petrou Victorií Priester (ve které právě kytarový beglajt vyzmizíkoval orchestr). Pak odskok k PRAŽSKÉMU VÝBĚRU a „Zubaté“, při níž v nejhustších sborových pasážích spolehlivě mrazilo. V komorním prostředí došlo i na bubenické sólo, které se sice z hlediska dramaturgie mohlo jevit zbytečným, každopádně probudilo dosud letargicky meditující obecenstvo k činnosti, takže i ono k něčemu dobré nakonec bylo. „Jazzy“ prosvištěla jen jako vsuvka a prostor pro hráče na klávesové nástroje, navázala však skvělá „Ve znamení JAYI“, kde konečně vynikl orchestr jak měl, a která i díky němu byla skvěle vygradovaná – další husí kůže. Co zbylo? Dva akustické kousky – instrumentálka „Plot na nebi“ a „Zavři“, v níž si pěvecký part, stejně jako v následující mnohavrstevné „Obrovský slunce“, střihla civilní Monika Načeva a úplné finále v podobě „Villa Ada“ s housličkami Jana Mráčka, které mělo takové grády, že husina ne a ne opustit kůži. Následující bouřlivý aplaus měl v onom zvláštním prostředí i podivnou intenzitu, ale tipnul bych si, že předčil to umžourané tleskání po nešetrném probuzní na schůzích ÚV KSČ. Každopádně velice příjemný, inspirativní večer. Díky za něj.
Jak si s tím vším poradil štáb České televize, který celou akci natáčel, snad budeme moci posoudit co nevidět. Doufejme, že i zvukově všechno dobře dopadlo (však by to nebyl první ani poslední případ známého interpreta, jehož nepoužitelné smyčce vznikaly znovu ve studiu) a i pro nás zúčastněné se rozsvítí ty aranže, které třebas v přemíře živelnosti nestačily rozkvést.
Playlisty:
TRITONUS PRIEST Kaleidoscope Follow The Silence The Third World
MICHAL PAVLÍČEK Zpátky Skočná Rány (instrumentální verze) Pro tebe Stromboli Padám (instrumentální verze) Aladin Veliké lalulá Zubatá Jazzy Ve znamení JAYI Plot na nebi (part II) Zavři Obrovský slunce Villa Ada
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!