OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zní to jako klišé, ale MARILLION patří odjakživa do vzácné sorty kapel, za které hovoří výhradně hudba. Byly časy, kdy na ně úspěch hovořil svahilštinou, a přestože je posluchačský svět vnímal spíše jako slepého, jednonohého běžce s mapou v zubech, pokaždé dokázali fungovat dál, skládat a produkovat skvělou hudbu, zkrátka se nadchnout i pro to málo, co jim zbylo.
V této pozici se MARILLION naštěstí již nějaký ten pátek nenacházejí. Nové milénium jakoby stylově otevřelo vrata lepším zítřkům. Mohl za to tehdy především a dnes již legendární marketingový tah, kdy finančně vydojená kapela mohla díky vstřícné peněžní pomoci fanoušků natočit „Anoraknophobii“ a investující fans na oplátku obdrželi desku v luxusním balení, navíc se zlatem uvnitř. Tah, který se osvědčil nad očekávání, neboť spokojeností vrněly obě strany, a zároveň tah, jenž s odstupem času zřejmě zachránil existenci kapely.
Jako sůl, tatínku
Od doby, kdy jsem s MARILLION přišel poprvé do styku, tvrdím, že jde o těžce nedoceněné těleso. Samozřejmě, tvorba osmdesátých let je houfně zmiňována při každé běžné debatě progrockerů, na Hoggyho zásluhy se ovšem trestuhodně zapomíná. Co není dáno kvantitou, je naštěstí vyváženo kvalitou. Ve světě totiž vznikla tlupa nadšenců, jenž se neustále utěšeně rozrůstá a pojímá v sobě tvrdé jádro, pro něž je samozřejmostí podpořit kapelu za jakékoliv situace. Není tedy ojedinělým jevem, když v Praze budete stát vedle irského fanouška, který dal výpověď z práce, jen aby mohl stihnout své oblíbence na všech zastávkách turné.
Vydání „Anoraknophobie“ znamenalo nejenom vzrůst popularity, ale také návrat lehkosti, prostorovosti a ucelenosti do projevu kapely. Ta jakoby znovu nasála sebevědomí, jež nahlodalo kontroverzně přijaté album „Radiation“. Dávné koketování s elektronikou a celkově cizí přístup ke komponování s odstupem času připomíná situaci, kdy tenista zpoza čáry sleduje míček, jak se jemně otírá o síť, padá těsně za ní a vytváří tak pověstné „prasátko“.
Bio tady, bio tam, všude kam se podívám
Zmíněné atributy již dávno stihly v půdě pevně zakořenit a již žádný bezohledný okopávač je nemíní nabroušenou motykou přetnout. Již žádné experimenty s technikou, jež MARILLION nesluší. Ať nadosmrti pravidelně vyrůstají výhonky, nesoucí jen krásné, šťavnaté plody. A že se jich letos zase urodilo!
Osm položek stačí nové desce MARILLION, aby byla kompletně zaplněna. Dlouholetého fanouška nadstandardní stopáž nepřekvapí, ostatně mnohokrát jedno CD k vyjádření všech myšlenek nestačilo, takže v tomto případě nejde o nic výjimečného. To výjimečné se totiž většinou ukrývá uvnitř a i v tomto případě bude příznivec MARILLION jen těžko zklamán. Lebedit si budou jak milovníci kratších, vzdušných hitovek (titulní „Sound Can´t Be Made“, úchvatná „Power“), tak i milovníci dlouhých, opulentních kompozicí, již nedají dopustit na komplexnost „Ocean Clouds“. Na „Sounds That Can´t Be Made“ je tak čekají hned tři epické skladby, z nichž hned úvodní „Gaza“, sugestivní reportáž z Palestiny přímo od palestinských dětí, bude pro mnohé předčasným vrcholem alba. V mých uších ji převyšuje nikam nespěchající baladická „Montreal“ a ještě jedna kratší píseň, ke které se zanedlouho dostaneme.
Znáte-li hudbu MARILLION v „hogarthovském“ podání, jen těžko vás něco zaskočí. Snad jen nezvykle více prostoru dostaly klávesy mistra Kellyho, jež příkladně přiložily ruce k Rotheryho šestistrunné mravenčí práci a společně tak vytvořili ještě melancholičtější náladu než obvykle. O tom, jak soudržně zní kapela a jak tradičně kašle na instrumentální dovádění, je zbytečné se hlouběji rozepisovat, stejně tak jako o důležitosti a preciznosti projevu Stevea Hogartha, jehož specificky zabarvený vokál se již dávno stal poznávacím znamením kapely. Emoční náboj jeho zpěvu je ostatně i na novince doslova hmatatelný.
Z jednoduchosti síla sálá
V čem tedy spočívá mistrovství „hogarthovských“ MARILLION? V dynamice projevu a schopnosti fantasticky vygradovat skladbu tak, že se zásluhou zasloužilých anglických matadorů v jediném okamžiku ocitnete ve stratosféře. Nelze nalézt vhodnějšího příkladu než u zmíněné „Power“, která ve slokách nejprve ukolébá (a na startovní čáře trochu upomene KATATONII), aby refrénem v narvaném lokálu převrátila všechny stoly a žárem vycházejícím z Hogarthových úst zapálila ubrusy. Jednoduše vystavěná skladba, avšak natolik funkční a účinná, že už jen pro tuto sílu je povinností si novou řadovku opatřit.
Přes všechna slova chvály se „Sounds That Can´t Be Made“ nejspíš nestane nejlepší deskou skupiny se Stevem u mikrofonu, a to zejména zásluhou laciné balady „Pour My Love“, pár utahaných míst a laťky, která od roku 1994 zůstala nepokořena. Album zaručeně nemá ambice rozbořit žebříčky hitparády, změnit hudební svět, ba ani uchlácholit rejpaly něčím neslyšeným, přesto nebývale potěší. Pokud vám ke štěstí postačí zvukový záznam z jiného světa, kde usměvavá pětice produkuje obří porci upřímné muziky, jež dělá radost v každém svém detailu a uchu zkrátka lahodí, budete stejně jako já velmi spokojeni.
Uvolněná, zasněná, emocemi přervaná hudba od chlápků, jejichž nosy nejsou měkké. Zkrátka noví MARILLION.
8 / 10
Steve Hogarth
- zpěv, klávesy
Mark Kelly
- klávesy, vokály
Ian Mosley
- bicí, vokály
Steve Rothery
- kytara, vokály
Pete Trewavas
- baskytara, kytara, vokály
1. Gaza
2. Sounds That Can't Be Made
3. Pour My Love
4. Power
5. Montreal
6. Invisible Ink
7. Lucky Man
8. The Sky Above The Rain
An Hour Before It's Dark (2022)
Fuck Everyone And Run (F.E.A.R.) (2016)
Sounds That Can't Be Made (2012)
Less Is More (2009)
Happiness Is The Road (2008)
Somewhere Else (2007)
Marbles (2004)
Anoraknophobia (2001)
marillion.com (1999)
Radiation (1998)
This Strange Engine (1997)
Afraid Of Sunlight (1995)
Brave (1994)
Holidays In Eden (1991)
Season's End (1989)
Clutching At Straws (1987)
Misplaced Childhood (1985)
Fugazi (1984)
Script For A Jester's Tear (1983)
Vydáno: 2012
Vydavatel: earMUSIC
Stopáž: 74:15
Produkce: MARILLION + Mike Hunter
Studio: The Racket Clubu (Buckinghamshire) a Real World Studios
Chvalim metalopolis, ze nezabudli na tento skvost, ktory v mojich ociach v roku 2012 prekonal iba Mr. Ian Anderson a jeho TAAB 2. Cakali sme dlho predlho, pani si dali nacas, ale stoji to veru za to! Gaza - takto tvrdo Marillion este nezneli, 10+ piesni naskladanych na seba, ale je to velka parada... "For every hot-head stone ten come back" Sounds That Cant Be Made - veselo by sa uchytila aj na predoslom albume, taketo peknunke veci vedia skratka davat iba tito borci... "Only love can stop you from merely existing" Pour My Love - vitam navrat pana Helmera ako hostujuceho textara, ale pekne verzie zabija slizky refren, znie to ako Simply Red... "People change and they turn strange and so will I" Power - tak takuto hitovicu Marillion snad este nikdy nemali, neuveritelna pecka, ked som to prvykrat pocul, som skoro zo stolicky spadol, totalna dokonalost, jeden z najlepsich refrenov ever... "The way I love you is something you dont understand" Montreal - nadhera nadhera nadhera, Steve Hogarth je proste pokladom tohto sveta, niet co dodat... "I hope the vibes are good, Im behaving as I should" Invisible Ink - nenapadna skladba, peknunka, i ked trochu repetitivna... "I left a note each day under your pillow" Lucky Man - tak tu album uz trochu straca paru, zbytocna vec, odrhovacka nehodna mena Marillion... "Some want sex and call it love" The Sky Above The Rain - tu fesaci prepasli sancu zlozit dalsi klenot typu When I Meet God alebo This is the 21st Century, prilis utahane, ale najdu sa aj pekne pasaze, vkusny zaver krasnej dosky... "Where troubles die and tears dry" Nebyt jedneho zakopnutia (Lucky Man) to mohol byt najlepsi album Marillion. V kazdom pripade po tolkych doskach prist s takymto drahokamom, to si zasluzi standing ovation. Pevne verim, ze v nich este drieme niekolko piesni kalibru Gaza, Power, ci Montreal. Lubim ich vsetkych, strasne moc!!! :-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.