Těžko byste na sedmnáctém ročníku festivalu Brutal Assault nalezli mezi všemi metalovými živáčky někoho, kdo by na některou vystupující kapelu změnil názor takovým radikálním způsobem, jako má maličkost při vystoupení amerických hardcoreových (dnes již) oblíbenců HATEBREED. Rád to přiznávám, neboť té mocné salvě energie, sálající z „Metalshop Stage“, šlo jen těžko uniknout, a i teď s půlročním odstupem na tento fantastický zážitek vzpomínám jen v superlativech. Je potěšující, že na stejném místě takřka na rok přesně si jej budeme moct zopakovat, a to navíc s novým písničkovým arzenálem, který vychází právě v těchto dnech.

Mozky nechte doma, jde se do kotle!

Touto větou před časem trefně definoval kolega Dalas čtvrtou řadovku „Supremacy“ a jistě by souhlasil, kdybych ji směle rozšířil i na ostatní řadovky HATEBREED. Jakkoliv můžete těmto Američanům dokola vyčítat stereotypní přístup ke skládání, má to asi takovou váhu, jako vehementní prosby několika vtipálků umístit automat na kondomy doprostřed Svatopetrského náměstí v Římě. HATEBREED si zkrátka tvrdohlavě pojedou tu svou písničku „he debe tradače padale“ a já k tomu můžu jen dodat, že bohudík. Tahle pětice tu nikdy nebyla pro intelektuály a těžko poslechem „The Divinity Of Purpose“ přesvědčíte svého kamaráda, že metalová hudba je jen ekvivalentem vážné hudby.

Jak již jsem naznačil, Jamey Jasta se svou družinou tedy svůj léty zažitý mustr vybrušují i na novince, a neštítí se jít k podstatě přímočaré kytarové hudby ani tentokrát. Písně zbytečně nekomplikují, uzpůsobují je tak, aby vrávorající fanoušci nevypadávali z rytmu, ale mohli si je pořádně z plných plic odeřvat a především zůstat po celou dobu v centru dění. Důležité je samozřejmě správné dávkování. Koho by taky bavilo na každou jednu píseň skotačit přes 4 minuty? Jistě, zběsilé dvouminutové průplesky, které vládly na debutu „Satisfaction Is The Death Of Desire“, se již dávno nekonají, přesto by stopáž skladeb i letos potěšila Milana Špalka, který vždy tvrdil, že píseň, přesahující tři a půl minutovou hranici, není rock´n´roll.

All Pit, No Shit!

Důležitým prvkem zůstává Jamey Jasta. Tento malý velký majitel mocného chrapláku je pro kapelu opravdovým pokladem. Tam, kde recenzenti při zhodnocení řvounů podobného typu obvykle sahají k nelichotivým termínům a odkazují je na nedostatečnou invenci a stereotyp, lze v případě Jamese jen uznale pokyvovat hlavou. Řvaní má tento chlapík prostě v sobě. Zkuste mu vyčíst, že je jeho hlas po většinu písní posazen v té samé rovině, když je to de facto jeho nekompromisní přednes, jenž nahrávku činí stále atraktivní. Navíc tím částečně zakrývá nevynalézavost kytarové sekce, která vše zásadní pochytila z riffového slabikáře „Chaos A.D.“ slovutné SEPULTURY.

Co je však podstatné na řadovkách HATEBREED, a dle čeho je lze od sebe rozlišit a hodnotit, je samozřejmě počet písní, které se stanou pevnou součástí jejich energických setů. I letos se několik kandidátů našlo. Určitě počítejme s nasazením úvodního válce „Put It To The Torch“, punkové halekačky „Indivisible“, thrashové veselice „The Language“, či nezvykle melodické mordy „Honor Never Dies“. Menším negativem budiž nepřítomnost takového trháku, jakým se před třemi lety stal „In Ashes They Shall Reap“, a tím větším naopak skutečnost, že šestá řadovka skýtá i celou řádku skladeb, které jakkoliv živě budou nutit k odlepení podrážek od země, z drážek desky úplně nefungují. Jakoby ty stereotypní postupy přece jenom kapelu užíraly zevnitř a zdánlivě snadný tvůrčí proces se měnil ve všudypřítomnou a v našich kruzích tolik neoblíbenou rutinu. Doufejme, že ji mocní HATEBREED nechají za oponou backstage!