OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V nedávném rozhovoru se Kim Bendix Peterson alias King Diamond nechal slyšet, že slovenští fanoušci můžou od bratislavského koncertu očekávat zážitek netušených rozměrů. Krom skvělé kondice si také nemohl vynachválit fantastickou souhru svých spoluhráčů, gigantickou scénu a mnoho libůstek, jenž vyšperkují již tak speciální vystoupení.
Na první pohled nás zasypal klasickými promo kecy. Pár dní po uskutečnění události roku však můžeme potvrdit, že King v žádném případě nepřeháněl a že byl ještě v tomhle ohledu skromný. Inu, vezměme to po pořádku.
Někdy není na škodu mít pošramocené orientační smýšlení. Může se vám snadno stát, že místo hlavního vchodu omylem natrefíte na vchod zadní, z nějž jen tak mimochodem právě vychází samotný King Diamond. Ten se po pokynutí hlavou s vámi milerád vyfotí, i když jsou jeho ochraňovatelé proti. Za normálních okolností by se jednalo o šťastnou souhru náhod, ale co je v případě dánského démona náhoda?
Pohled na pódium byl skutečně fascinující. Mocný pentagram mezi dvěma obřími obrácenými kříži dával tušit, že tohle není místo, kam by „černoprdelník“ dobrovolně vstoupil a strávil pár chvil v zamýšlení nad vlastními prohřešky.
Tajemný chrám se stal ještě tajemnějším, když se patnáct minut před ohlášeným začátkem ozval klávesový motiv z „The Candle“, známý jako otvírák kultovního debutního alba „Fatal Portrait“. Tradiční „koulovitost“ zvuku zpočátku trošku brzdila nadšení, ta naštěstí nejpozději příjezdem staré „grandma“ na scénu v další klasice „Welcome Home“ vzala za své a již nic dalšího nemohlo bránit v ponoření se do příběhů Krále démantu.
V případě setlistu vážně nešlo šlápnout vedle. Majestátní „At The Graves“, střídaná „Voodoo“ s hypnotizovanou sličnou divou na pódiu, nechyběl příspěvek z „Pavoučích ukolebávek“ - „Dreams“ nebo lahůdka největší v podobě „Sleepless Night“. Tento večer se zkrátka bralo z výstavní skříně klenotů KING DIAMONDA. Nejednomu slabému srdci se proto muselo oddechnout, když skvěle naladění sekerníci i s dvorním kapelníkem na nějaký čas zmizli z pódia a slovo si vzal tlučmistr Matt Thompson. Tento chlapík prudce kypící show kapánek zbrzdil, zato však snad už konečně dal na slyšenou všem pochybovačům, kteří stále mají na jazyku výtečného Mikkey Deeho, že v tento speciální večer rozhodně nemají čest s nějakým holobrádkem.
To všechno samo o sobě by stačilo na oznámení, že jsem byl přítomen na skvělém koncertu KING DIAMONDA. O skutečné síle se však dalo hovořit až po Kingově troufalé otázce „Do you like MERCYFUL FATE?“ a spuštěním stařičké „Come To The Sabbath“. Stejně jako u přídavkové „Evil“ právě v těchto momentech „pekelnost“ atmosféry dostála svého maxima. Stačí už jen doufat, že King oživí i druhou polovinu svého já a s ní se do těchto končin brzo vrátí.
Velké očekávání s sebou nesly otázky ohledně fyzické a především hlasové dispozice dánského principála. Ten situaci v žádném případě nepodcenil. Na pomoc si přivzal hned dvě americké vokalistky, které umístil na okraje scény. Cožpak o to, pohled na ně byl hezký, nicméně se mi za celé vystoupení nepodařilo zjistit, jak ve skutečnosti byly nápomocné. Jediné, co jsem z reproduktorů vnímal, byla Kingova jedinečná fistule, která byla ve fascinující kondici, až tomu občas nebylo lehké věřit.
O to těžší bylo uvěřit, že už po šedesáti minutách přišel čas na vytleskávání kapely. Vzhledem k okolnostem to bylo pochopitelné, ale říkejte to rozdováděnému davu, sledující fantasticky odsýpající koncert, úchvatný jak pro oči, tak pro nenasytné sluchovody. Symbolickou tečku v podobně „Black Horsemen“ mělo na svědomí sedmero krvežíznivých jezdců, přijíždějících definitivně ukončit život bájné Abigail a zároveň tolik let očekávaného představení.
Skončil koncert, který byl pro mnoho účastníků splněným snem. Logicky byl zaměřen na nejslavnější Kingovo období, překypoval množstvím fórků a detailů (pomocní akolyti byli kouzelní), a byl stvrzen skvělým výkonem hlavního protagonisty. Intenzivní zážitek, na který se jen tak lehko nezapomene.
Fotky z koncertu Zdenko Hanout - více zde.
Songs For The Dead Live (2DVD) (2019)
Give Me Your Soul ... Please (2007)
Deadly Lullabyes Live (2004)
The Puppet Master (2003)
Abigail II: The Revenge (2002)
House of God (2000)
Voodoo (1998)
The Graveyard (1996)
The Spider´s Lullabye (1995)
A Dangerous Meeting (1992)
The Eye (1990)
Conspiracy (1989)
Them (1988)
Abigail (1987)
Fatal Portrait (1986)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.