OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zhruba před rokem proběhlo internetem video incidentu mezi zpěvákem Geoffem Tatem a zbytkem seattleských QUEENSRŸCHE. Svoji pravdu měl pochopitelně každý z účastníků a na věc bylo nahlíženo z různých perspektiv, ať už ale bylo skutečné pozadí události jakékoliv, následoval definitivní rozkol a jeho výsledek předčil veškerá očekávání. Totální galimatyáš dvou skupin s jediným názvem, to tu dlouho nebylo (bylo-li vůbec). Rozdělme si je čistě pracovně na QUEENSRŸCHE Geoffa Tatea a pohrobky.
Pokud může být hudba závodem, pak si první výhru připsali Geoff Tate & spol., neboť jejich představa pokračování pod známou hlavičkou (pojmenovaná „Frequency Unknown“) vyšla zhruba o dva měsíce dříve, než-li kontrovali zbylí pohrobci. Z rychlosti vydání obou nahrávek je však zcela zjevné, že nelenila ani jedna strana.
Oba tábory si taktéž daly záležet, aby fanouškům bylo hned na první pohled jasné, že právě ta jejich aktuální nahrávka je skutečným následníkem legendy. Tateovci na prsty sevřené pěsti (jaký to pozdrav z fronty na opačnou stranu zákopů!) nasadili robustní prsteny s iniciálami alba a tradičním znakem souboru, pohrobci pak pro tentýž symbol vyhradili pro jistotu celou přední stranu a album ponechali bez názvu. To by snad mělo trknout každého...
Kdo čekal válku zpěváků s jasným vítězem, může být překvapen. Mistr Tate samozřejmě zůstává zcela nezaměnitelným a jasným poznávacím znamením, jeho hlasová pohoda však poslední dobou značně kolísá (decentně řečeno). A velkých výkyvů nebylo ušetřeno ani „Frequency Unknown“. Copak novinkové písně, tam by se snad slabší chvilky daly poměrně zdárně utajit, někdo šílený však dostal nápad znovu nahrát a jako bonus k albu přihodit i čtyři klasické kousky z nejslavnějšího období. A to je tedy skutečné utrpení. Dlouhé tóny tahané až z paty, častá faleš, zkrátka něco příšerného. Oproti tomu novic za mikrofonem pohrobků, ex-CRIMSON GLORYsta Todd La Torre, překvapil spíše pozitivně. Nemá sice tak charakteristickou a hladivou barvu hlasu svého předchůdce, byť se ji občas zbytečně snaží napodobit, z nahrávky však vyznívá poměrně příjemně.
Zatímco pohrobci hledali jen nový hlas, musel Geoff Tate svoje QUEENSRŸCHE vystavět takřka na zelené louce. Nakonec u něj zakotvil kupříkladu známý světoběžník Rudy Sarzo (ex-OZZY OSBOURNE, WHITESNAKE, ad.) nebo dávný náhradník velebeného Chrise DeGarma – Kelly Grey, ovšem na samotné nahrávce se skví soupiska ještě mnohem zvučnějších jmen – Ty Tabor, K.K.Downing, Paul Bostaph, to jen to nejznámější z celé řady dalších. Jestli však výsledku výrazněji pomohli, je na pováženou...
Tím nejpodstatnějším by ovšem měl být obsažený materiál a tady mají odpadlíci navrch. Pomineme-li totiž často hardrockovější vyznění písní, daří se jim mnohem častěji evokovat nálady pro dřívější QUEENSRŸCHE tak typické. Kupříkladu úvodní „Where Dreams Go To Die“, „A World Without“ s METALLICA brnkačkou na rozjezd, dramatická „Open Road“, ale i celá řada dalších melodií a hudebních postupů, v nichž lze nalézt ty nejtradičnější jistoty. Naproti tomu Tate se svým střídmějším pojetím evokuje časy dávné slávy mnohem méně často. Respektive jakoby desku jen náhodně rozdělil na povedené věci ála QUEENSRŸCHE (úvodní „Cold“, „In The Hands Of God“, „Life Without You“ nebo „The Weight Of The World“) a pak na ty ostatní odrhovačky, které mají mnohem blíže k jeho nepovedené loňské sólovce „Kings & Thieves“. Jen poslechněte třebas hrůznou hoblovačku „Slave“ a pochopíte.
Pohrobkům drží nahrávka více pospolu rovněž ve zvuku, a to i přes poměrně jedovatý virbl a kopák. Družina kolem odpadlíka Tatea ušila zvukový kabátek mnohem nevyrovnanější, jakoby snad došly peníze nebo se tak moc spěchalo s vydáním. Inu, každý svého štěstí strůjce.
Ani jedni noví QUEENSRŸCHE tedy nejsou bez chyby, každá z nahrávek (no dobře tak u Tateovců jen polovina desky) je však lepší než poslední společný zásek obou znesvářených táborů „Dedicated To Chaos“. Tak s chutí do toho...
(Geoff Tate´s)QUEENSRŸCHE: 5,5/10
(Deadline Music/Cleopatra Records, 2013; www.queensryche.com)
(Pohrobci)QUEENSRŸCHE: 7/10
(Century Media, 2013; www.queensrycheofficial.com)
Dva různé pokusy o totéž...
Queensryche natočili konecne album na ake sa čakalo uz dlhu dobu. Úplná fantázia pocas celých 35 minut. Davam jasnú 9. Tate ma núdi. ...tam davam s prizmurenym okom 6.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.