Přestože se by na debutu velšských MANIC STREET PREACHERS „Generation Terrorists“ dala najít nejedna moucha, tak ho lze, bez mrknutí kuřího oka, zařadit do zlaté pokladnice rockové hudby. Třiadvacetiletí výrostci z Blackwoodu příjemně překvapili vlastním svěžím kytarovým vyzněním, jenž mísilo rebelskou energii s ponuře šmrncnutou melodikou zastřešovanou buřičsko-romantickými texty. Celou auru kolem kvarteta navíc dokreslovala popudlivá, neméně poutavá, gothic-glamová image. Zkrátka ideální mix všeho, čeho co si tehdejší rozpačitá doba, spojená s rozsáhlými sociálními mutacemi žádala.

„Gold Against The Soul“ vyšla necelý rok a půl po prvotině, ze které si vzala ponaučení především po producentské stránce. Tam, kde debut občas uvadal díky nevyváženosti osmnácti položek připálených na stopáži hodiny a čtvrt, tam dvojka, na ploše klasických čtyřiceti minut, představuje vzácně vyrovnané a skladatelsky semknuté desatero chytlavých rockových skladeb. Kapela se zde pomalu začíná ponořovat do větší hudební ponurosti a i celkové vyznění desky je daleko zemitější, než to kolikrát až punkově přímočaré předchůdcovo.

Většina skladeb je vystavěna na převažující intenzitě hlouběji laděných kytar, kmitajících mezi rychlejšími a středními tempy, jež jsou nápaditě prokládány i oddechovějšími pasážemi. Jednotlivé položky zdaleka nefungují na první signální a krása vrstvených kytarových vyhrávek, kterým občas dělají nesmělou společnost doprovodné hammondy a smyčce (např. „From Despair To Where“), potřebuje nějaký ten poslech, aby zafungovala v plné síle.

Za vztyčné body alba se dají označit skladby „La Tristesse Durera (Scream To A Sigh)“, „Life Becoming A Landslide“ a „Roses In The Hospital“. Trojce mírnějších „radiových“ popěvků je na rozpisce rozmístněna tak, aby vhodně mírnila kytarové návaly svých hrubějších sousedů. Pokud si z prvního poslechu něco odnesete, tak to budou právě nebezpečně návykové melodie a refrény těchto písní. A právě podobná uvolněnost jakoby definovala i budoucí skladatelské cítění tělesa. Je totiž nutné zmínit, že po třetí desce „The Holy Bible“, kde byla surovost (post) punkové psychedelie dotažena k naprosté dokonalosti, se tvůrčí nálady Velšanů, pro mnohé překvapivě, razantně obrací a míří až kamsi na hranici poprockových vod.

Těžko také říci do jaké míry se na této proměně podepsalo dodnes nevyjasněné zmizení podivínského kytaristy a skladatele Richeyho Jamese, nicméně i sám zbytek souboru v několika pozdějších rozhovorech přiznával, že potřeboval přeladit na ne tolik vyčerpávající optimistější noty.

V kompletní, dnes už jedenáctipoložkové, diskografii MANIC STREET PREACHERS tedy stojí „Gold Against The Soul“ mezi dvěma, výše zmiňovanými, drahocennými kameny rockové historie a proto není divu, že jeho význam byl svého času poněkud zastíněn. Deska ani nedostala pořádný prostor na to, aby obhájila svoje kvality, jelikož všechny tři opusy vyšly v dosti krátké době po sobě a síla následovníkova kázání, výmluvně rebelující „Svaté knihy“, byla skutečně zdrcující.

Navzdory všem okolnostem i toto album nabízí celou řadu vynikajících skladeb, jež pořád ještě umí řádně zahřát srdce dlouholetého rockera („Nostalgic Pushead“, titulka) a to hlavně díky fantastickým momentům a razanci obou kytar (sólo v „Drug Drug Druggy“), které jsou v řadě případů prokládané citlivými mezihrami, např. triangly ve „Sleepover“. V neposlední řadě nelze nevzpomenout ani na charakteristicky chraplavý Bradfielův vokál, vynikající jak v mírnějších polohách, tak i v zuřivějších průchodech („Yourself“).

Jakožto velký fanda skupiny, která se nikdy nebála sáhnout za bezpečné hranice svého tvůrčího teritoria, a které jsem v tomto snažení, dříve či později, vždy přišel na chuť, nemohu hodnotit „Gold Against The Soul“ jinak než pozitivně a to i s odstupem dvaceti let.