Hamižnost amerických filmových tvůrců je podobná Šmakově chtíči po zlatu. Knižní předloha potenciál trilogie nemá, o tom asi není sporu, to však ničemu nebrání. Můžeme tak buď skřípat zuby, jak a co bylo změněno, nebo prostě jen pokrčit rameny a vychutnat si volné zpracování původní pohádky pro děti třeba jen ze zvědavosti.

Byl-li Hobit rozsekán na tři díly, je z pohledu zvědavého diváka na místě otázka, čím zaplácnout prostřední tři hodiny. První díl se držel poetického úvodu a postupně gradoval do akčních sekvencí bojů se skřety, třetí zcela jasně vymezuje Bitva pěti armád. Co zbývá pro druhý díl? Z pohledu předlohy toho není mnoho. Trpaslíci musí projít Temným hvozdem a dojít přes Jezerní město do Osamělé hory. A má-li celá trilogie fungovat i jako celek, tak díl druhý musí ubíhat rychle kupředu a připravit půdu pro velkolepé finále, aby třetí část byla zaručenou koupí lístku do kina.

A toto kritérium druhý díl splňuje. Oproti jedničce, která byla v první půli nudná (ostatně to byla kniha také), sází dvojka jednu akční sekvenci za druhou. Děj filmu je vystavěn klasicky, zcela podle pravidel pro dobrodružný příběh. Úvod představí jednu známou postavu Středozemě a popostrčí trpaslíky směrem k Temnému hvozdu. Tam příběh postupně graduje (v tuto chvíli si nejsem jist, zda se mi více nelíbí elfové nebo pavouci). Následné mírné zklidnění a zašmodrchání děje slouží jako odrazový můstek pro velkolepé finále. Dějové vsuvky v podobě Gandalfa pátrajícího po původech nepokojů ve Středozemi nenarušují atmosféru ani dynamičnost vyprávění. Objevily se i nové postavy a sličná elfí zrzka Tauriel vnáší pro příběh poslední nezbytný element. Takže až potud je to pomalu učebnicová skládačka dobrodružného fantasy příběhu a nelpíme-li příliš na knize, je „Šmakova dračí poušť“ prima svižný a zábavný film.

Pochybovačná část mysli: Přidané postavy jsou zbytečné. Legolas sice v knize nevystupuje, ale jako syn elfího krále tam není nastrčen nijak nelogicky. Jeho bych ještě bral, ale ženská tam vůbec být nemusela. Když už tam tvůrci chtěli mít ženský element, bohatě by stačil Legolas. Navíc se do děje poněkud uměle dostala vlákna tahající za „předchozí“ trilogii.

Příběhy jsou obrazem doby, ve které vznikají, s tím se nedá nic dělat. A my žijeme v době, kdy jsou ženy odvážné a muži (a trpaslíci...) citliví. Osobně mi epizoda s Tauriel přijde přirozenější a méně krkolomná, než třeba Arwen v prvním filmu. A odkazy na Pána prstenů mě osobně nijak nepřekvapují. Původně se skřeti naštvali a „jen“ chtěli ovládnout celý sever Středozemě. Pro diváka filmu je podstatné, že se děj příliš nerozmělňuje a Gandalfovo pátrání se „skoro“ drží jen v náznacích.

A co ty sudy? Tohle už je trochu moc.

Sudy jsou nejlepší „Jacksonovinou“ z celého filmu. Dramatický útěk na rozbouřené řece vkusně smíchaný s úsměvnou nemotorností skřetů a elfími akrobaty (jen toho Legolase začíná být až příliš) pobíhajícími po břehu je vyvrcholením první poloviny filmu. Střih, choreografie i kamera celé scény je natolik povedená, že prostě nelze než Jacksonovi vyseknout poklonu. Ani nakonec ani nevadí, že je to spíš taškařice, než dramatický útěk.

Udělané to je skvěle, aby nebylo při tom rozpočtu. Co bude příště? Bitva na tři hodiny? Občas je až příliš patrno, že Thorin je jen zmenšený Thorin, ale to jsou jen mouchy. Hudba je však nevýrazná, jakýsi orchestr hraje v pozadí, ale nic zapamatovatelného. Ústřední skladba jakbysmet, tohle snad do příště Jackson vylepší.

Techničtí experti se opět snaží posunout hranice filmových triků o kus dál, především v závěru filmu k tomu dostali dostatek prostoru. Obrovský drak převalující se v hromadě pokladů je ztvárněn úchvatně. Předobraz Alana Lee byl ponechán, jen mu trochu zkrátili čumák, zvětšili hlavu a rozšířili tělo. Finále v Osamělé hoře je však zbytečně dlouhé a překombinované.

I druhý díl je sólo pro herectví Martina Freemana. V prvním díle měl konkurenci v poloumělém Gloomovi, pokračování je však již výhradně v jeho režii. Ostatní herci se jen koukají, mračí, zlobí a smějí způsobem napsaným ve scénáři. Ještě Azog a Bolg jsou príma fešáci s pěknou mimikou, elfí král je také uvěřitelný, ale je to přeci jen film o Bilbovi.

Uvidíme, co Jackson a spol. předvedou v Bitvě pěti armád. Dosavadní dva filmy splňují požadavek na zábavný fantasy film na motivy původního příběhu. Oproti jedničce je „Šmakova dračí poušť“ akčnější a příběh rychleji běží kupředu. Z toho důvodu hodnotím o trochu lépe než byl hodnocen první díl trilogie. Na finále celého příběhu si musíme počkat opět rok.