Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„The Nexus“ je pokračování pop-metalového projektu, který dal o sobě vědět v roce 2009 EP nahrávkou „Leave Everything Behind“. Kapela původem ze Švédska vsadila na chytlavé, nenáročné melodie, skladby ošperkovala elektronickými motivy a za mikrofon postavila hned trojici zpěváků. Tři různorodé vokály, vzájemně si kontrastující, se staly jedním z předních lákadel kapely. Dobrou volbou se ukázalo angažmá zpěvačky Elize Ryd, která má dobré hlasové dispozice a k tomu je i slušnou ozdobou na promo materiály. O Elize se prvně mluvilo jako o možné nástupkyni Tarji, konkurz však nakonec vyhrála Anette (v danou dobu by to asi vyšlo nastejno). Hostování u KAMELOT jí pomohlo se trochu rozkoukat na kovové scéně. Andreas Solveström, specialista na řev v AMARANTHE, který přišel z deathmetalových WITHIN Y, však již v současnosti u kapely není. V říjnu se rozhodl z tohoto tanečního vlaku vystoupit (tj. asi půl roku po vydání aktuálního alba). Jinak kapela zůstala ve stejném složení a hlavním autorem hudby je opět Olof Mörck (DRAGONLAND) spolu s Jakem E (DREAMLAND) a Elizou.
Oproti prvotině je druhá deska hudebně vyzrálejší. Hlavní předností je dotažení fúze elektroniky s metalovým základem. V „Amaranthe“ elektronika jen přicmrndávala, „The Nexus“ se již definitivně posouvá na žánrové rozhraní a elektronické pasáže dostávají konzistentní proporce. AMARANTHE své metalové kořeny ušlapávají a soustředí se na líbivé melodie a jasně čitelné motivy. Taneční rytmy vložené do singlu „The Nexus“ a dalších písní („Mechanical Illusion“ nebo „Razorblade“) představují prvky příznačné pro novinku. Ostatně kdyby z „Razorblade“ kapela vykopla kytary, mohla by s ní zabodovat na nějaké dance chart (jako přivýdělek by jim to nikdo nemohl mít za zlé; na druhou stranu on zřejmě AMARANTHE bude oním přivýdělkem). Je to sice přímočaré a průhledné, ale zatím to funguje. Uvidíme na dalším albu, nakolik se dá z tohoto přístupu ještě vytěžit.
Pomalá, odpočinková skladba se skrývá pod názvem „Burn With Me“. Nicméně ve srovnání s chytlavou „Amaranthine“ z minulého alba je to tentokrát jen obyčejná ucajdaná balada. Jinak platí to samé, co minule. Nacpat za každou cenu do skladby všechny hlasy, klávesy i kytary je spíš ke škodě. Kupříkladu ve „Future On Hold“ jsou všechny tyto elementy zmatlány až křečovitě. Naštěstí hned poté si zpraví reputaci dalším hitem, „Electroheart“. Při této skladbě se mi kdesi ve čtvrté či páté vrstvě neuronů spodní části dolního čelního závitu šedé kůry mozkové vynořila jiná melodie. Postupně nabrala jasnějších obrysů a za moment se z reproduktoru již linula hudba alba „Assembly“ od THEATRE OF TRAGEDY. Že by se AMARANTHE dostali oklikou tam, kde experimentovali kolegové ze sousedního Norska na přelomu tisíciletí? Možné to je, znovuobjevování je nedílnou součástí hudební tvorby.
AMARANTHE si dokázali získat během krátké doby slušnou pozornost, ovšem stejně rychle mohou upadnout v zapomnění. „The Nexus“ je sice hudba zábavná, avšak nemá trvanlivější potenciál. Kapela od minula vybrousila svůj styl a ve svém pojetí spojení elektroniky s metalem je pevnější v kramflecích, ale pro příště by to chtělo se trochu posunout či více rozvinout svůj hudební koncept. „The Nexus“ je vyzrálejší než deska minulá, avšak okamžik překvapení je již pryč. Pro tentokrát však budu ještě smířlivý.
Chytlavý, melodický, tanečními rytmy prosycený pop-metal. Dalo by se hodnotit i výše, ale okamžik překvapení je již pryč. AMARANTHE od minula vybrousili svůj styl a upevnili si pozice. Až další album ukáže, nakolik se dá z tohoto přístupu ještě vytěžit. Tentokrát jim to ještě uznáme a zvesela si zahopsáme.
1. Afterlife
2. Invincible
3. The Nexus
4. Theory Of Everything
5. Stardust
6. Burn With Me
7. Mechanical Illusion
8. Razorblade
9. Future On Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity
Pokiaľ si odmyslíme metalovú zložku, ktorá tam skutočne niekedy pôsobí ako "päsť na oko", zostane nám vcelku príjemný, ničím neurážajúci pop. Niektoré melódie sú naozaj veľmi vydarené. Keby takáto hudba bola v ponuke niektorých rádiových staníc, tak si sem tam tú vreštibúdku úplne v kľude zapnem.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.