KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo káru táhne, někdo se veze. V případě holandských DELAIN není těžké jim jejich roli určit. Ale to by na druhou stranu nemusel být vysloveně negativní soud, kdyby na té káře byli vidět přes postranní bočnice. Toho se jim poštěstilo na posledních dvou deskách. Přišli se slušně odsýpající rockovou hudbou s několika podařenými hity. „We Are The Others“ byl už poměrně vyspělý rock/pop, který si určitou pozornost zasloužil, stejně tak jeho následovník.
DELAIN vznikli jako projekt klávesisty Martijna Westerholta, který až do roku 2001 působil ve WITHIN TEMPTATION. Odešel ze zdravotních důvodů krátce po vydání „Mother Earth” a do kapely se již nevrátil (jak na potvoru se zrovna krátce poté začaly kapele sypat peníze; jeho bratr Robert tam hraje dodnes). Chvíli poté začal dávat dohromady vlastní kapelu a o několik let později, již pod jménem DELAIN, vyšel debut „Lucidity”, na který si kromě zrzavé krásky Charlotte Wessels pozval i slušnou řadu hostů. Někteří s ním spolupracovali i na albech následujících, zmiňme třeba nepřehlédnutelného Marca Hietalu.
Až na onu skutečnost, že se od minula DELAIN nikam neposunuli, o inovaci v jejich hudební škatulce nemluvě, působí nové album DELAIN veskrze pozitivním dojmem. Podobně jako „We Are The Others“ a „April Rain“ je i novinka příjemný pop/rock, který se neutápí ve studiových aranžích, ale sází na jednoduché písně. Dobře se poslouchá, ale hlubší stopu po sobě „The Human Contradiction“ nezanechá.
I napočtvrté to DELAIN ustáli se ctí. Nijak nevybočují z mantinelů svého žánru, ale na druhou stranu to, co dělají, dělají dobře. „The Human Contradiction“ není nic světoborného, ale poslouchá se příjemně.
6,5 / 10
Charlotte Wessels
- zpěv
Martijn Westerholt
- klávesy
Timo Somers
- kytara
Otto Schimmelpenninck van der Oije
- basa
Sander Zoer
- bicí
1. Here Come The Vultures
2. Your Body Is A Battleground
3. Stardust
4. My Masquerade
5. Tell Me, Mechanist
6. Sing To Me
7. Army Of Dolls
8. Lullaby
9. The Tragedy Of The Commons
The Human Contradiction (2014)
We Are the Others (2012)
April Rain (2009)
Lucidity (2006)
Po troch veľmi dobrých albumoch (obzvlášť "We Are the Others" je paráda) je "The Human Contradiction" zošup dole. Fathertime to vlastne vystihol dobre, že je to mdlé a bez výrazného nápadu; slabý otvárak aj zatvárak, Sing to Me je nevýrazná nuda a Stardust mi príde trochu moc precukrená hlavne v speve. Zostávajúcich päť pesničiek je už OK, ale na to, že Delain na predošlých platniach mali tých dobrých pesničiek oveľa viac, je to veľmi málo. Na nasledovníkovi "Moonbathers" sa im našťastie podarilo vrátiť do formy. 6.11.2015 teda presne pred piatimi rokmi hrali Delain v Bratislave spolu s The Gentle Storm a Amberian Dawn, a z ich koncertu som bol jemne sklamaný, pretože u mňa Anneke van Giersbergen ich so svojim ansámblom strčila hravo do vrecka. Holt, s jej charizmou to vlastne ani nebolo vôbec ťažké :) Ale aj tak to bol príjemný večer. P.S.: pozerám fathertime že svoje hodnotenie si sem vložil presne v deň toho koncertu, nešiel si tam náhodou tiež? :)
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.