Čas. Není sice ničím, co by člověk kolem sebe nemohl nerušeně pozorovat prakticky kdykoliv a kdekoliv, ale jsou okamžiky, kdy jeho podstata vynikne tak nějak víc než kdy jindy. Třeba na takovém středně velkém metalovém festivalu, na němž je dlouho dopředu ohlašováno hned několik výročních koncertních oslav vesměs třiceti let fungování plus vystoupení výjimečného rockového umělce, který se narodil v roce 1948. V jejich světle máte najednou tendenci nostalgicky vnímat, jak vám čas protéká mezi prsty, jak vám stárnou všechny vaše oblíbené kapely a umělci, a jak se spolu s nimi mění také publikum, náhle plné mužů a žen, kteří by ještě před takovými pětadvaceti lety v socialistickém Československu odcházeli do důchodu.

Zřejmě proto měl pátý ročník plzeňského Metalfestu tak výjimečnou příchuť, byť je samozřejmě nesporné, že se na ní podepsalo i tentokráte poměrně vstřícné počasí a spolu s ním i výborně poskládaný line up, bohudík téměř prostý zbytečně často opakovaných jmen, která se v takovém případě stávají spíše špatným vtipem a trapností zároveň.

Šestašedesátník

Hvězdou nejjasnější pochopitelně zářil Alice Cooper, který s přehledem dostál svému pasování na největší festivalový tahák. Při jeho pátečním vystoupení sice podobně jako vloni v případě Kinga Diamonda pršelo, ale ani mokrý festivalový nepřítel nemohl zabránit bezvadné devadesátiminutové show, při níž se Alice se svýma typicky podmalovanýma očima nechal proměnit třeba v třímetrové Frankensteinovo monstrum, setnout gilotinou či svázat do svěrací kazajky. Při tom všem však stíhal produkovat i svůj jedinečný rock, po němž by, kdyby to bylo fyzicky možné, nezůstalo jedno oko suché. A to už vůbec nemluvím o tom, že během koncertu dojemně vzpomenul na své již nežijící souputníky z THE DOORS, BEATLES, THE WHO a Jimiho Hendrixe, že dokonce dvakrát (!) vhodil do publika dvě ze svých elegantních hůlek, a že vpodvečer před koncertem ještě v sousední zoologické zahradě stihnul pokřtít mládě nosorožce indického, roztomile pojmenované „Maruška“. Zkrátka dědeček, kterého by chtěl mít doma nejspíš každý.

Setlist: The Underture/Hello Hooray, House of Fire, No More Mr. Nice Guy, Under My Wheels, I´ll Bite Your Face Off, Billion Dollar Babies, Caffeine, Department Of Youth, Hey Stoopid, Dirty Diamonds, Welcome To My Nightmare, Go To Hell, He´s Back (The Man Behind the Mask), Feed My Frankenstein, Ballad Of Dwight Fry, I Love The Dead, Break On Through (To The Other Side), Revolution, Foxy Lady, My Generation, I´m Eighteen, Poison, School´s Out

Třicátníci

Těch, kterým výročí tři desítek let od vzniku vyšlo právě na letošek, bylo, jak zřejmo, povícero. První z nich, MAYHEM, vystoupili rovněž v pátek, a bylo to, řekl bych, přesně takové představení, jako kdybyste si představili, že vystoupí MAYHEM. Mě osobně ani neurazili, ale ani nenadchli, a musel jsem navíc ocenit jednak Attilův warpaint, a jednak také výjimečně čisté nazvučení, díky němuž jsme nemuseli naslouchat žádnému rojení divokých včel.

Dopolední sobotní TITANIC, to už ovšem bylo jiné kafe, zejména po celkem mizerném výkonu předskakujícího (a o něco málo mladšího) KRYPTORu, jemuž dominoval zbytečně předlouhý sponzorský proslov Filipa Robovského a jeho až nelidsky vytažená baskytara. Brňáci, kteří na pódium Metalfestu vyráželi už v půl šesté ráno, a kteří si ve svém středu hýčkali nejen Zdeňka Černého, ale také Martina Škaroupku, předvedli tak špičkový výkon, že člověk doslova a do písmene litoval všech těch let, kdy kapela nebyla aktivní. „Ďábelská mumie“ včetně strašidelného intra, „Vizáž“, „Tchýně“, „Netvor AIDS“, ale i „Hráč“ a „Zrcadlo“, bylo to zkrátka, jako kdyby česká heavymetalová superstar hrála po vzoru METALLICY „by request“.

RAGE byli oproti tomu standardní, tak jako poslední dobou vždy, a ani jejich koncertní setlist nenapovídal tomu, že mělo jít o něco speciálního. Nicméně zazněla „Don´t Fear The Winter“ a nálada byla na obou stranách barikády naprosto vynikající, takže nakonec nebylo proč ke kulatému výročí kapele upřímně a srdečně nepoblahopřát. To samé v bledě modrém platilo i o následující SEPULTUŘE, která také nezvolila zrovna reprezentativní živý průřez třiceti léty kariéry (kde zůstala „Dead Embryonic Cells“, ptám se?), ale atmosféra při jejím setu byla naprosto strhující, a co mělo ruce a nohy skákalo o stošest, včetně mnohých z těch, co přihlíželi vsedě. A třebaže kapelu stále trápí syndrom nepřítomnosti Cavalerovců, musím říct, že alespoň na Lochotíně na tom ani zbla nesešlo a i prezentace skladeb z „greenovského“ období si v ničem nezadala se starými klasikami. Překvapivě (či překvapivě alespoň pro mě) žhavý kandidát na druhý nejlepší výkon víkendu.

Na paty mu ovšem zdatně šlapala stále moc pohledná DORO, spolu s kariérním výročím se v neděli rovněž chystající oslavit životní předěl v podobě padesátých narozenin (3. června). Nevím, kdo by jí ovšem po jejím vystoupení hádal právě takový věk, protože takového entuziasmu, pozitivní energie, neustálého kontaktu s fanoušky a permanentního úsměvu najednou jsem už dlouho neviděl. Když k tomu připočtu fakt, že se hrálo především z repertoáru WARLOCK (což je na druhou stranu, bohužel, při podobné příležitosti a v daných souvislostech pochopitelné), nenacházím jediné negativum, které by kazilo dojem z královnina koncertu. Čili God save the Queen? Jistěže.

Tím bychom měli výčet třicetiletých vyčerpán, ovšem já si k němu dovolím přihodit malý bonus. Arizonští FLOTSAM AND JETSAM mají tenhle milník už tři roky za sebou, ale přesto (nebo právě proto, jak chcete) v sobotu zahráli stejně, jako kdyby i oni oslavovali. Eric A.K. zpíval dočista jako bůh a celá kapela nachystala thrashový piknik, u nějž spolehlivě naskakuje permanentní husí kůže (přičemž podotýkám, že nedošlo na nic ze skvělého alba „The Cold“ a novější věci zastoupila jen „Gitty Up“ z „Ugly Noise“). Setlist byl sestaven především z věcí z prvních dvou alb a řeknu vám, že třeba taková „No Place For Disgrace“, to byl skutečně úchvatný moment. Ehm, nějak se mi to, koukám, na těch vítězných stupíncích hromadí.

Desátníci

Z nositelů kulatých čísel pak zbyli už jen našinci DYMYTRY a němečtí POWERWOLF. Prvně jmenovaní předvedli standardně dobrý maskovaný výkon, plný bezprostředního kontaktu s publikem, které jim jako vždy zobalo z ruky úplně vše, co se povedlo plesknout do mikrofonu, včetně poněkud klamavého konstatování, že na většině domácích festivalů, kde hoši letos hrají, jsou nejtvrdší přítomnou kapelou.

Druzí s desítkou na krku, němečtí homo, tedy vlastně pardon, vlkodlaci, byli na festivalu v nezvyklé úloze – totiž headlinery sobotního večera, což se jim krom domácího Německa dosud nepovedlo. Na jednu stranu to byl s ohledem na poslední roky v životě kapely logický vývoj a POWERWOLF proto mohou být po poledním čase před čtyřmi roky a odpoledním před dvěma směle zváni skokany metalfestového pětiletí. Na stranu druhou jsem ovšem neviděl prakticky žádné rozdíly v porovnání třeba s jejich loňským vystoupením v Retro Music Hall v Praze a to určitě trochu zamrzelo, vždyť kdo by od hlavní hvězdy večera nečekal ještě něco málo navíc.

... a ti další

Byli samozřejmě i tací, kteří nic neslavili. I když… nejvýznačnějšího postavení mezi nimi jednoznačně zaujali TIAMAT, protože kdyby se vyhlašovala kategorie nejpodivnější výkon festivalu, jednoznačně by ji vyhráli. A to samozřejmě kvůli Johanu Edlundovi, který jednak před nedávnem ohlásil odchod z kapely a jednak byl v neděli vpodvečer naprosto… jak to jen říct... jiný. Do půl těla, dokonale sladěný v modrém, včetně kytary a laku na nehtech, a především vypadající, že nefunguje jen na adrenalinu. K tomu přidal nejen spoustu póz, slov o lásce a přátelství, varování před dráhou profesionálního muzikanta a okamžiků, kdy to vypadalo na totální mozkovou odstávku, ale také třeba notový stojan s texty na papírech, které ovšem vypadaly spíše jako nedávno kdesi parodované náčrtky herních situací v podání reprezentačního trenéra Růžičky. I s touhle podivnou „výbavou“ však TIAMAT jako celek působili přece jen skvěle a ať už ve skladbách starších, metalovějších, či novějších, temně rockovějších, byli jednoznačně výborným koncertním tělesem, které za sebou zanechalo jen pozitivní dojmy.

Podobně vzpomínku na pěkné sety zanechali v Plzni i švédští smrťáci GRAVE, němečtí nezmaři DIE APOKALYPTISCHEN REITER (i když živě předvedená část materiálu z opravdu aktuální novinky „Tief. Tiefer“ moc přesvědčivá nebyla), na módní retro vlně glamu se vezoucí KISSIN´ DYNAMITE a subjektivně překvapivě také domácí DARK GAMBALLE. Na druhé straně jsem byl poměrně otrávený z female-fronted metalů v podání DELAIN a XANDRIA, protože tam mi to připadá, že už opravdu není co posluchači sdělovat a hezoučká tvář za mikrofonem to rozhodně nezachrání, z unylé a umělé gotiky THE 69 EYES, které jsem nikdy nepřišel na chuť, a především z pátečních BRAINSTORM, zařazených těsně před Mistra Alice. Tihle Němci byli, podobně jako POWERWOLF, na Metalfestu rovněž potřetí, ale na rozdíl od nich si takhle vysokou pozici rozhodně nezasloužili, neboť prostě byli, jsou a budou obyčejnou německou powermetalovou smečkou balancující na hranici první a druhé ligy, která na pozice nejvyšší sotvakdy zamíří. A předskokan Alice Coopera, přiznejme si, to už by měl být NĚKDO.

Konec nostalgie

Tak nám tedy za asistence již zažitých nějakých sedmi tisícovek přihlížejících proběhl pátý ročník Metalfestu, který sice asi nebyl v ničem přelomovým (i když hřejivý pocit z tentokráte dovezených kapel mi vlastně říká něco jiného), ale zato byl festivalem, který se, stručně řečeno, povedl téměř se vším všudy, a na který bude dlouho proč vzpomínat. Chybičky by se našly, jistě (kupříkladu šňůrka na krk s logem festivalu a s programem na přiložených kartičkách je na jiných festivalech automaticky a zdarma součástí vstupenky), ale kdo by je v tomto případě hledal. Těším se na ročník šestý v (snad už) konečně zrekonstruovaném prostředí lochotínského amfiteátru, který definitivně uzavře první festivalovou pětiletku, doufám, že bude znovu co poslouchat, a na samotný závěr své malé reportážní sondy si dovoluji návrh na malý zlepšováček pro pořadatele – nechte na začátku příštího festivalu všem kapelám tahat sirky, a kdo si vytáhne nejkratší, ten si vezme na starost sólo na bicí za všechny. Tak jako tak jsou všechna naprosto stejná (letos jsem napočítal minimálně čtyři), takže bychom si nepochybně ušetřili spoustu času na hraní toho podstatnějšího, totiž hudby jako celku. No nemám pravdu?