Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to více jak rok, co se kytarový mág John Petrucci nechal slyšet, že tvorba ANIMALS AS LEADERS ho inspiruje k psaní nových skladeb pro DREAM THEATER. A není se čemu divit. Vydáním alba „The Joy Of Motion“ se po určitých rozpacích, které mohla vzbuzovat fošna předchozí, trojka kolem Tosina Abasiho velmi tučně zapisuje do encyklopedie progresivní kytarové hudby. Nová deska se ještě více vzdaluje od djentového trendu, se kterým byla kapela v minulosti ne zcela oprávněně spojována.
Z novinky mám v první řadě velmi intenzivní pocit, že Abasi chytá druhý dech a otevírá dveře do zcela nové, dosud neprozkoumané dimenze své tvořivosti. Možná je to i zástupem talentovaných lidí, kteří se podíleli na tváři tohoto alba, protože lze rozhodně lze říci, že krom talentu hudebního má kytarista i nadání obklopit se velmi schopnými hosty. Přibylo elektronických prvků, se kterými si vyhrál hlavně bývalý bubeník ANIMOSITY Navene Koperweis, a album zdobí instrumentální hravost, vzdušnost a lehkost, které sem ANIMALS AS LEADERS hluboce otiskli spolu s oduševnělostí a emočním vkladem.
Abasi má jednu vlastnost, za kterou si ho velmi cením. Dokáže předvádět své schopnosti, aniž by to mělo jakýkoliv punc vychloubačnosti. Pokud se podíváte na jeho videa nebo se jen zaposloucháte do jeho kompozicí, zjistíte, že na aktuální kolekci používá velmi pestrou paletu různých kytarových technik. Ani nota z toho však nezní jakkoliv účelově a hlavně nikdy nemáte pocit, že byste byli na nějaké přehlídce kytarové ekvilibristiky.
Mnohem častěji, než kdy jindy, se na nahrávce objevují i sklony k jazz fusion a na doby minulé se vzpomíná jen v minimu skladeb. Jednou takovou je například „Mind-Spun“ - ta ale současně působí v celé kolekci nejvíce křečovitě. Ostatní kompozice spadají do množin odlehčených instrumentálek, jež se mi ani po několika měsících nestihly oposlouchat. Dovolím si tvrdit, že u této smečky si mohu být téměř jistý faktem, podle nějž jen s malou pravděpodobností vydá něco, co by mě zklamalo.
ANIMALS AS LEADERS s touto deskou vstupují do první ligy světových progresivních skupin. Je jen málo kapel, které by něco takového dokázaly po třetím albu. Předpokládám, že na další zastávce DREAM THEATER v České republice jim právě družina kolem Abasiho bude dělat předkapelu. A pokud ne, bude to zcela jistě způsobeno tím, že v roli předkapely budou naopak DREAM THEATER:).
1. Ka$cade
2. Lippincott
3. Air Chrysalis
4. Another Year
5. Physical Education
6. Tooth And Claw
7. Crescent
8. The Future That Awaited Me
9. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.