Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Informaci o tom, že dávná doomrocková kapela vypouští do světa po více jak pěti letech nové album, ve kterém začíná koketovat s djentem, jsem přijal trochu rozpačitě. Na jednu stranu paráda, že tu máme při dvacetiletém výročí vzniku ENDLESS konečně další desku, na stranu druhou… ENDLESS a djent? A hlavně po poněkud jalové minulé nahrávce „Refuse to Shine“? Nebude to cesta do pekel? Jak se staří pardálové kolem Libora Bartůška dokázali naladit na nové trendy? A působí takový žánrový posun u ENDLESS uvěřitelně a přirozeně, nebo půjde o křeč a pokus jít za každou cenu s dobou? To byly otázky, které jsem si pokládal, než jsem album do přehrávače strčil.
Kupodivu jsem byl z počátku příjemně překvapen. Zajímavá rytmika. Do sestavy se navrátivší Petr Hutín. Spousta záseků, které leckdy nejsou ani pravidelné. Kapele se daří uchovat si svoji duši a obalit ji blyštivým a moderně působícím materiálem. Problém u mě přichází až časem. Ani po několika měsících jsem na albu nenašel favorita. Žádný „Sundown“ nebo jiné pecky se nekonají. „If The Universe Is The Answer...“ je jakoby bez citu. Rozhodně lze mluvit o nejtechničtější a nejtvrdší desce od ENDLESS a současně také o té nejsterilnější. Nejvýraznější problém mám na novince s některými melodickými polohami Liborova vokálu, které mají v mých uších nepříjemně slizkou konzistenci jak v melodiích, tak v barvě hlasu.
Pokud mě minulé album utvrzovalo v dojmu, že se ostravská čtyřka uzavírá v hudební bublině, která je pro mě čím dál tím více neproniknutelnější, současným materiálem tato bublina praská. „If The Universe Is The Answer...“ po svém a zajímavě odráží současné hudební trendy a uchopuje je způsobem, ve kterém je stále snadno rozpoznatelný rukopis ENDLESS. I přes to bude mé srdce patřit starší tvorbě.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.