Když jsem se před několika dny rozplýval nad konzistencí ENSLAVED, na mysl mi přišla další kapela, která na sklonku milénia ztělesňovala odvahu zkoumat nová žánrová teritoria a posouvat svoje vyjadřovací prostředky překvapivým směrem - portugalští MOONSPELL. Skupina, která výrazně napomáhala definovat tvář všeho, co si v metalu osobovalo přízvisko "dark", objevila na kontroverzních deskách "Sin / Pecado" a "Butterfly Effect" vzrušující obzory - ať už v podobě nápaditého písničkářství, nebo ozvláštňující koketérie s elektronikou a syrovým zvukem.

Můj letitý pevný vztah s kapelou víceméně skončil v roce 2001, kdy MOONSPELL pod tíhou očekávání začali zmateně couvat a hledat výraz, který by uspokojil početné fans. Logické dělení, které líbivější polohy vyhradilo pro řadová alba a extrémní návraty k nejhlubším kořenům pro vedlejší projekt DAEMONARCH, náhle zmizelo a zpovzdálí jsem sledoval kapelu, která nepřesvědčivě lavíruje v podivné schizofrenii dvou pohledů na vlastní minulost. Vrcholem všeho byla poslední (dvoj)deska "Alpha Noir / Omega White", která pro jistotu nabídla pro každou z tváří MOONSPELL samostatnou desku. Lehce ubíjející extrémnější Alphu doplnila podbízivá gotická Omega, na níž Fernando Ribeiro oprášil svoje vampíří zaříkávadla a uhrančivé pohledy, pod kterými se fanynkám podlamují kolena. Lepší synonymum pro zbloudilou kapelu neznám...

Problém je, že když člověk setřese potěšení z vůně exotického koření a jemnosti písku, narazí na "Extinct" spíš jen na pokrm pro první signální. Jasně, gothic rockové vypalovačky "The Last Of Us" či "Funeral Bloom" jsou v jádru fajn reminiscence vlivu SISTERS OF MERCY, ale vrací nás někam do 90. let, kdy se takhle pokoušela znít kdejaká kapela s vrstvou šminek pod očima. Ribeiro jako vždy táhne estetický dojem nahoru hlubokým jižanským témbrem, ale člověk se nezbaví černých myšlenek, že MOONSPELL byli už kdysi o kus dál. "Extinct" sice několikrát záblesk invence vykřeše a nikdy nezní nadmíru utahaně nebo příliš vlezle, ale zmíněné nápady se vždy nápadně podobají něčemu, co už tu bylo. To platí třeba v případě jinak solidního žalozpěvu "The Future Is Dark", ale i u titulní skladby, která evokuje pionýrské časy "Sin / Pecado". Vrcholem experimentů je s trochou ironie francouzský Alles Gute šanson "La Baphomette", u kterého člověk mimoděk (a nespravedlivě) trne při vzpomínce na kabaretní piss-shit-guma-igelit-ein-kessel-buntes šílenství jménem THERION. 

Přiznám se že, po pár posleších mě víc než samotná deska bavilo srovnávat aranže úvodní "Until We Are No More", kterou kapela zařadila v minimalistické a syrové verzi do bonusů jako "Until We Are No Less". Právě v ní se ukazuje, že MOONSPELL jsou pořád kapela, která si svým zvukem umí pohrát a obětovat kus epičnosti ve prospěch strohých a skoro ravově podmanivých zvukových ploch. Někde mezi verzemi "More" a "Less" se pro mne otevírá prostor, kde by portugalští veteráni mohli v budoucnu ještě platit za klasiky, kteří neusnuli v paláci z jistot a nostalgie.

Dost kliček. "Extinct" pro mě přes všechny námitky vrací MOONSPELL zpátky na radar.