KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se před několika dny rozplýval nad konzistencí ENSLAVED, na mysl mi přišla další kapela, která na sklonku milénia ztělesňovala odvahu zkoumat nová žánrová teritoria a posouvat svoje vyjadřovací prostředky překvapivým směrem - portugalští MOONSPELL. Skupina, která výrazně napomáhala definovat tvář všeho, co si v metalu osobovalo přízvisko "dark", objevila na kontroverzních deskách "Sin / Pecado" a "Butterfly Effect" vzrušující obzory - ať už v podobě nápaditého písničkářství, nebo ozvláštňující koketérie s elektronikou a syrovým zvukem.
Můj letitý pevný vztah s kapelou víceméně skončil v roce 2001, kdy MOONSPELL pod tíhou očekávání začali zmateně couvat a hledat výraz, který by uspokojil početné fans. Logické dělení, které líbivější polohy vyhradilo pro řadová alba a extrémní návraty k nejhlubším kořenům pro vedlejší projekt DAEMONARCH, náhle zmizelo a zpovzdálí jsem sledoval kapelu, která nepřesvědčivě lavíruje v podivné schizofrenii dvou pohledů na vlastní minulost. Vrcholem všeho byla poslední (dvoj)deska "Alpha Noir / Omega White", která pro jistotu nabídla pro každou z tváří MOONSPELL samostatnou desku. Lehce ubíjející extrémnější Alphu doplnila podbízivá gotická Omega, na níž Fernando Ribeiro oprášil svoje vampíří zaříkávadla a uhrančivé pohledy, pod kterými se fanynkám podlamují kolena. Lepší synonymum pro zbloudilou kapelu neznám...
Problém je, že když člověk setřese potěšení z vůně exotického koření a jemnosti písku, narazí na "Extinct" spíš jen na pokrm pro první signální. Jasně, gothic rockové vypalovačky "The Last Of Us" či "Funeral Bloom" jsou v jádru fajn reminiscence vlivu SISTERS OF MERCY, ale vrací nás někam do 90. let, kdy se takhle pokoušela znít kdejaká kapela s vrstvou šminek pod očima. Ribeiro jako vždy táhne estetický dojem nahoru hlubokým jižanským témbrem, ale člověk se nezbaví černých myšlenek, že MOONSPELL byli už kdysi o kus dál. "Extinct" sice několikrát záblesk invence vykřeše a nikdy nezní nadmíru utahaně nebo příliš vlezle, ale zmíněné nápady se vždy nápadně podobají něčemu, co už tu bylo. To platí třeba v případě jinak solidního žalozpěvu "The Future Is Dark", ale i u titulní skladby, která evokuje pionýrské časy "Sin / Pecado". Vrcholem experimentů je s trochou ironie francouzský Alles Gute šanson "La Baphomette", u kterého člověk mimoděk (a nespravedlivě) trne při vzpomínce na kabaretní piss-shit-guma-igelit-ein-kessel-buntes šílenství jménem THERION.
Přiznám se že, po pár posleších mě víc než samotná deska bavilo srovnávat aranže úvodní "Until We Are No More", kterou kapela zařadila v minimalistické a syrové verzi do bonusů jako "Until We Are No Less". Právě v ní se ukazuje, že MOONSPELL jsou pořád kapela, která si svým zvukem umí pohrát a obětovat kus epičnosti ve prospěch strohých a skoro ravově podmanivých zvukových ploch. Někde mezi verzemi "More" a "Less" se pro mne otevírá prostor, kde by portugalští veteráni mohli v budoucnu ještě platit za klasiky, kteří neusnuli v paláci z jistot a nostalgie.
Dost kliček. "Extinct" pro mě přes všechny námitky vrací MOONSPELL zpátky na radar.
Dlouhý záchvat schizofrenie zažehnaný deskou, která je solidní, ale nikoli strhující.
7 / 10
Extinct (2015)
Alpha Noir / Omega White (2012)
Lusitanian Metal (2008)
Night Eternal (2008)
Under Satanae (2007)
Memorial (2006)
Antidote (2003)
Darkness and Hope (2001)
Buterfly Effect (1999)
Sin/Pecado (1998)
Second Skin (EP) (1997)
Opium (singl) (1996)
Irreligious (1996)
Wolfheart (1995)
Under The Moonspell (mini CD) (1994)
Goat On Fire (vinyl single) (1993)
Anno Satanae (demo) (1992)
Serpent Angel (demo) (1992)
Vydáno: 2015
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 45:38
Produkce: Jens Bogren
Na Wolfheart to nemá ani náhodou, ale jinak dobrá deska.
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.