Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je zábavné, že dlhý čas boli ROTTEN SOUND napriek svojmu fínskemu pôvodu spomínaní ako „jedna z dvoch najlepších grindoviek švédskej školy“ (tou druhou boli samozrejme NASUM). Možno v tomto prípade veľa urobil zvuk, tak či onak treba k novému albumu povedať v prvom rade to, že Mika „Q“ Aalto (gitary), Krijo „G“ Niinimaa (vokály), Sami Latva (bicie) a Kristian Toivainen (basgitara) to opäť dokázali. 16 skladieb na 28 minútach, čistá guľometná burácajúca grindcoreová brutalita.
A keď hovorím grind core, myslím tým ultrarýchlu a energickú, avšak pestrú extrémnu hudbu bohatú na riffy a zmeny tempa, čosi, čo sa začalo s NAPALM DEATH a EXTREME NOISE TERROR pred celými epochami, čo rozvinuli NASUM a ostatní, nie nejaké dvojakordové umca-umca bublajúce „pseudogore“ zlé vtipy (viete, bolo to vtipné s GUT v minulom tisícročí, dnes je to príliš často skôr smetie). Šťavnaté, chytľavé a drviace riffy, zúrivé hlbšie i vyššie vokály, rev i škreky, drviaca basa, nekompromisná práca bubeníka, tu a tam apokalyptické sample, sludgeové momenty v poslednej „Extortion And Blackmail“ a je to, pohroma kompletná, z dielne naslovovzatých majstrov.
8 / 10
Abuse To Suffer (2016)
Species At War (EP) (2013)
Cursed (2011)
Napalm (EP) (2010)
Cycles (2008)
Consume To Contaminate (EP) (2006)
Exit (2005)
Murderlive (DVD) (2004)
Seeds of Hate (Split-EP with MASTIC SCUM) (2003)
Murderworks (2002)
8 Hours of Lobotomy (split s UNHLOY GRAVE) (2001)
Still Psycho (MCD) (2000)
Drain (1999)
Under Pressure (1997)
Splitted Alive (Split-EP With Control Mechanisim) (1997)
Loosin' Face (10'' Picture Vinyl) (1996)
Psychotic Veterinarian (MCD) (1995)
Sick Bastard (7'' EP) (1994)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
