OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po famózní sedmičce jsem se opravdu těšil. Měl jsem pocit, že minulým filmem se podařilo sérii oživit tím nejlepším způsobem. Přestal jsem se bát, že Lucasův vesmír je u Disneyho ve špatných rukách. A možná jsem se trochu bát měl. Rogue One byl v tomhle ohledu sprchou. Do kinosálu jsem vstupoval navnaděn. Ne tak moc jako minule, protože u tohoto příběhu víme, jak skončí. Těšil jsem se na to, že strávím čas ve světě, který znám a vím, jak funguje. A tak jsem tam seděl a lačně čekal, že mě strhne příběh, který těsně předchází Epizodě 4.
Ale nestrhl. Proč? Možná i proto, že Rogue One má snahu být jiný než ostatní Star Wars. Spíše než další díl série se snaží být špinavým válečným dramatem, zasazeným do kulis Lucasova vesmíru. Navíc tu jsou příliš citelné kompromisy, které filmu prostě a jednoduše neprospívají. Všechno je realističtější a ušmudlanější. Obličeje, kulisy, brnění, to vše se snaží vdechnout filmu dojem, že je pro dospělejší publikum. To samo o sobě není nic špatného, jen si vzpomeňme, jak stejnými zbraněmi přebrousil Christopher Nolan tvář Batmanovi. V Rogue One se ale současně s tím naráží na mantinely „dětské přístupnosti“. Chybí temnota a naturalismus, který by se k tomu ruku v ruce nabízel. Chybí nadhled, který sága vždy měla, ale nic ho nenahradilo. Jediná alespoň trochu vtipná postava je opět Droid, ale zasmál jsem se snad jen jednou.
To vše jsou zatím jen drobné nedokonalosti. Hlavní problém je ale ten, že tento válečný hvězdný dramat není dramatický. Jeden případ za všechny. Někdy v polovině filmu umírá jedna postava a u záběrů, kdy čelí smrti, máte dojem, že byste měli něco cítit. Hraje osudová hudba, jsou kolem toho téměř apokalyptické záběry, ale vám je to vlastně jedno. A takových postav je bohužel většina. Nerozumíme jejich motivacím a film se vlastně ani nesnaží je ozřejmit. Občas jsem měl pocit, že některé postavy se posouvají dějem nějakým směrem jen proto, že je to tak ve scénáři, ale nemá smysl v tom hledat nic víc. S nostalgií vzpomínám na Yodu, který se stal ikonou během několika minutových scén v páté epizodě. To tu zoufale chybí, konec filmu je vám díky tomu ukradený a nejvíc oceníte zjevení dvou zásadních „starých známých“, kteří se na zmíněném konci mihnou.
Plochost charakterů trochu vynahrazují efekty, akce, výprava a samozřejmě odkazy pro fajnšmekry na Star Wars Rebels sérii, Klonové války, případně Epizodu 4, kterých je tu hodně. Bavily mě dost, i když šlo o drobnosti. Bavil mě i vhled do nejednotné imperiální a rebelské politiky. Díky tomu ale rozhodně musím říci, že Rogue One jistě není pro nefanoušky Star Wars. Nejen proto, že tyto drobnosti nenajdou a neocení. Pokud nevíte, co bude následovat a co předcházelo, budete se možná trochu i ztrácet v ději.
Začínám být opět trochu nejistý ohledně budoucnosti. Doufám, že Han Solo a Yoda v samostatných filmech dopadnou lépe.
Špinavější, válečnější, vážnější ... současně i plošší a navzdory uhánějícímu ději a akci i nudnější. Nikdy jsem nevěřil, že mi osudy hrdinů Star Wars budou vlastně fuk. Tenhle film to dokázal.
6 / 10
Rogue One: A Star Wars Story
USA, 2016, 133 min
Režie: Gareth Edwards
Scénář: Tony Gilroy, Chris Weitz
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Felicity Jones, Mads Mikkelsen, Alan Tudyk, Ben Mendelsohn, Diego Luna, Forest Whitaker, Riz Ahmed, James Earl Jones, Jimmy Smits, Warwick Davis, Donnie Yen, Wen Jiang, Jonathan Aris, Genevieve O'Reilly, Arthur L. Bernstein, Attila G. Kerekes, Ned Dennehy, Alistair Petrie, Daniel Eghan
Abych přišel s druhou stranou mince, či lépe řečeno síly, mě Rogue One velmi potěšil. Potěšil mě především ve dvou věcech. První je tak trochu jiný pohled na život v Impériu, jiný pohled na rebely a způsob, jakým oni bojují za „svobodu a spravedlnost“. Že jejich cesta k dobru není nijak odlišná od té, kterou volí ta druhá strana. Že je to uskupení více či méně nezávislých frakcí, které sledují svoje vlastní mocenské zájmy. Ano, této části mohlo být věnováno více prostoru, ale film je hlavně o získání plánů a tak jsem rád i za tento pohled. Druhé potěšení je absence Jediů. Universum Star Wars už dávno přerostlo hranice kulis pro vesmírný milostný trojúhelník. To universum je pěkné, zajímavé a sledovat dvacátý film o tom, jak jedna rodina určuje řád v celé galaxii, už začíná být otravné. Rogue One je v tomto přesně dle mého gusta. Ano, mihne se tam Lord Helma, ale jen jako kulisa, dějem hýbou slabí a nevýznamní.
Nářky na plochost a nevýznamnost postav mi přijdou také dost zbytečné. Mě se postavy líbily. Děj šel rychle kupředu, až na hlavní hrdinku mě nezatěžoval emocemi řadových vojáků, jejichž role je od začátku dána tak, že musí pouze odkládat smrt hlavní hrdinky. Nač je zbytečně vykreslovat? Jyn a ředitel svůj prostor dostali, zbytek je jen zajímavě oblečené maso do mlýnku. Nejlepší postava je droid. Vlastně je to první droid, který mi přešel vtipný a svou pravdomluvností tak zkracoval jisté vysvětlovací pasáže. V porovnání s naprosto tragickou epizodou 1, je Rogue One parádní film. Byl bych velmi potěšen, kdyby se právě tímto směrem Star Wars vydali.
Nepopírám, spíš jen přehlížím, jisté nedokonalosti a scénáristické kotrmelce. Skákání z planet na planetu je poněkud zbytečné, hudba mě také zrovna nesedla. Tleskám však závěrečné třetině, bitvě okolo archívu, kdy se mlýnek na maso roztočil na plno. Skvěle navržená a zfilmovaná bojová vřava, která postupně graduje s příchodem dalších a dalších aktérů a přitom se neztrácí přehled.
Skutočne nechápem tie ovácie prichádzajúce skoro z každej strany. Príbeh je až príliš jednoduchý, postavy sú ploché, dialógy prázdne a patetické. Áno, na druhú stranu, posledná polhodinová akcia je veľmi dobre natočená a aj celkom slušne odsýpa.
Čo však na tom, lebo film by neobstojí ani ako samostatný sci-fi akčňák a už vôbec nie ako súčasť Star Wars univerza. Ak sa zatiaľ poslednému dielu ústrednej série vyčítalo, že až priveľmi ľpel na zažitých pravidlách starších filmov (ba až recyklovanie deja IV. dielu, čo je hlúposť), "Darebák jeden" má k dispozícii toľko úžasných postáv a reálií, no skoro žiadnu z nich nevyužije.
Skrátka a dobre, Rogue One nezanechá takmer žiaden dojem. Tento príbeh mal asi radšej ostať vo vete, ktorú počujeme vo štvrtom dieli - „Mnoho našich ľudí zahynulo, kým sa táto informácia dostala až k nám.“
Sdílím s autorem stejné emoce a stejný údiv, protože Rogue One byl mým nejočekávanějším SW filmem v životě a jeho špinavě civilní estetika je přesně tím, co jsem miloval třeba na legendárních DARK FORCES. Jenže ono to má v reálu celou řadu háčků. Je cítit, že "darebáček" původně pracoval s mnohem problematičtější hrdinkou a ještě více demytizoval "rytíře dobra", tedy Alianci rebelů. Bohužel ve filmu nakonec zbyly jenom náznaky a fragmenty, které jsou místy iritující (odbytý osud Saw Gerrery a hodně řídký charakter "asasina" Andora). První polovina filmu je pro mě naprostou katastrofou z hlediska tempa, charakterizace postav i práce s informacemi (opravdu se musí 5x skočit z planety na planetu, aby se člověk dozvěděl pár prkotin?). Druhá polovina má svoje kouzlo, i díky citu Garetha Edwardse pro perspektivu a působivé aranže. Jenže mi tu chybí pouto k hrdinům, abych si válečnou vřavu užil jinak než jako audiovizuální orgie. Vím o nich jen to, jak bojují. A o Jyn zase to, že o ní sice mluví všichni jako o rebelce, ale ve skutečnosti se nechá dějem vláčet (kde jsou její radikální hlášky z trailerů? Na podlaze střižny...). Výsledek je pro mě navzdory božským momentům v posledních minutách hořkým zklamáním. Nechám se nadchnout snadno, obzvlášť věcmi, které zbožňuju od dětství. Tohle jsou vůbec první SW, u kterých po odchodu kinu nenásledovalo nic než pocit zklamání.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.