Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se Bruno s Pegasem před nějakými šesti lety vrátili na scénu, byla to samozřejmě událost jako hrom. KRABATHOR byl tou dobou dávno u ledu a Česku tak nějak stále chyběl někdo, kdo by s přirozeným charizmatem celému tomu deathmetalovému pelotonu takříkajíc „velel“. Ale HYPNOS byl zpět a tak se hned všechno změnilo k lepšímu, především pak kvůli výborné hudbě, kterou ze sebe naše dvojice vysypala s lehkostí sobě vlastní na ochutnávkovém EP „Halfway To Hell“. To lepší však ještě teprve mělo přijít.
O dva roky později si HYPNOS, tentokráte už posilněni o kytaristu Igora Hubíka a smlouvu s německým vydavatelstvím Einheit Produktionen, znovu vyšlápli do nahrávacího studia, kde chtěli všechnu tu nově nabitou energii a znovuobjevenou radost ze společného hraní zpečetit a přetavit v řádné dlouhohrající album. S sebou si sbalili tvrdost hutnou jako skála, naštvanost přímo čpící touhou vyříkat si to se všemi a se vším a hlavně chuť natočit album takového smrtícího kovu, až budou všem oči přecházet.
A co vám mám říkat, povedlo se. Dojem, který si především odnesete z epopeje o rouhacím komandu, které řídí vzestup nového Antikrista, je velký a mocný. Posloucháte něco velkého a mocného, představujete si něco velkého a mocného a něčemu velkému a mocnému také podléháte. HYPNOS jsou na „Heretic Commando“ stále nadopováni předcházející nečinností a tak strhávají pomyslná stavidla vaší pozornosti téměř prakticky v každém okamžiku téhle nahrávky.
Hudební pogrom startuje úvodní „Nailed To The Golden Throne“, ihned vykládající na stůl všechna esa, co jich jen Bruno a spol. mají zastrkaných za stahováky. Strhující předehru, zemité riffy a skrnaskrz masírující Brunův vokál tedy především. Takhle se hraje profesorský death metal. „Inverted (Chasing The Apostles)“ je vzápětí jen stvrzením těchto slov, když přináší ještě silnější zážitek, doleštěný navíc nesmírně sugestivním textem v refrénu. Nesmiřitelně s hledáčkem zamířeným na ten nejcennější kov pokračujeme v „Cholera/Mor“ a zejména v „Burning Again (Hymn Of Eternal Fire)“, opravdové hymně smrti, která se myslím již od dob zmíněného EP „Halfway To Hell“ stala výkladní skříní HYPNOS. Pak se na chvíli vložíme do vířivého tornáda pekelně rychlé „Alliance Of Snakes (Reptilian Conception)“, abychom se znovu mohli vrátit do poněkud pomalejší, přemýšlivější polohy, kde to kapele sedí snad ještě o chloupek více. „In Love With Death“ je dalším zvučným kusem, jako revolver na stříbrném podnose neseným na silném ústředním motivu, dráždivém dotyku melodie a znovu skvěle „procítěném“ murmuru. Přes instrumentální vsuvku „Decadence (Art Of Modern Misery)“ se vzápětí povzneseme k řezavým výšinám temného kusu „Extremely Dark Days“ a přes další „ortodoxní“ sypačku „Versus The Void“ a v pořadí druhou, tentokráte již klasickou instrumentálku „Urbi At Morbid (Farewell To Sanctity)“ s obvyklou stopáží a krásnou přesmyčkou v názvu, se dostáváme až k samotnému konci téhle výjimečné deathmetalové sbírky.
Na něm stojí samotní HYPNOS, symbolicky na nás ukazují prstem jako blahé paměti strýček Sam, rekrutující americké vojáky, a ptají se: „Poslouchali jste dobře?“ Já, přísahám, poslouchal (a je to předpokládám poznat). A co vy?
1. Nailed To The Golden Throne
2. Inverted (Chasing The Apostles)
3. Cholera/ Mor
4. Burning Again (Hymn Of Eternal Fire)
5. Alliance Of Snakes (Reptilian Conception)
6. In Love With Death
7. Decadence (Art Of Modern Misery)
8. Extremely Dark Days
9. Versus The Void
10. Urbi At Morbid (Farewell To Sanctity)
Pro Hypnos jsem měl vždycky slabost. Pro mě osobně jde o největší death metalovou kapelu v Čechách a na Slovensku. Takhle podle mě měl vypadat Krabathor po odchodu Bruna ( vlastně proto vznikly, že). Masterpiece.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.