Na belgických miláčikov OATHBREAKER som sa veru veľmi tešil. Dokonalým spôsobom nahradili moje nešťastné minuloročné cestovanie do Viedne, kde organizátori nepochopiteľne zvolili ako vhodný priestor ich koncertu bar pri malej sále Areny. Vypredal sa veľmi rýchlo a pekných pár desiatok ľudí sa otáčalo pri vchode. Naša výprava žiaľ tiež. O to viac ma zaujímalo, ako znejú naživo skladby z výborného nového albumu "Rheia". Krásna Caro Tanghe menila spevácke polohy od najtichšieho šepkania po zbesilý vreskot, kapela okolo nej drtila black metal a striedala ho s nežným post-rockom. Celkom očakávane parádny koncert. Hoci, v klube by im to pristalo viac, už len kvôli zvuku. (Rudi) 

Setlist: 10:56, Second Son Of R., Being Able To Feel Nothing, Gimpse Of The Unseen

Naprosto s výše uvedeným souhlasím. I s tím, že je to všechno o očekávání. Já slyšel „Wildhoney“ nesčetněkrát. Bez jakékoliv nostalgie respektuji vliv této desky, přestože nejde o mou absolutní srdcovku. Od TIAMAT jsem raději nečekal žádné zázraky. A dobře jsem udělal. Když totiž Švédi nastoupili a Edlund se místo hraní na kytaru zaměřil na otáčení gombíků a bezduchého procházení se od mikrofonu k zesilovači a zase zpátky, byl jsem v šoku, otrávený, rozhodnutý odejít. V zápětí se mi na tváří začal objevovat škodolibý úsměv, až se konečně od poloviny vystoupení, kdy principálovi skončil stav blaženosti (nebo možná právě začal a již veškerou aktivitu uskromnil na posedávání u odposlechu a luštění zápisků z taháku), zvrhl v nekontrolovatelný smích. Ano, je to nemorální se troskám smát, navíc, když místo této parodie na kapelu zde mohly stát desítky jiných souborů, které by se k vystoupení postavily úplně jinak, ale Edlund byl natolik tragický a mimo, až byl neskonale vtipný a bylo skutečně napínavé sledovat, jak celý koncert dopadne a zda vůbec dojde k přehrání onoho opusu. Když Johan definitivně zlámal stojan a nepříčetně mrskl s kytarou o zem (což mimochodem vzápětí učinil i vytočený baskytarista), už jsem jen očekával propuknutí nefalšované vesnické fackovačky. Jakkoliv šlo o nehoráznou ostudu, měla své neopakovatelné (doufejme?) kouzlo. (Hooya) 

Angláni ARCHITECTS jsou jednoznačně nejlepší metalcoreová kapela tohoto ročníku. Je tu vše. Technika, tvrdost, téměř stadiónové refrény, které řve půlka Brutalu, a na závěr dojetí a slzy. Jejich set začíná nástupem s obrovským zařícím kruhem na pozadí evokujícím úplněk a novinkovou „Nihilist“. Kluci si sebou přivezli mnoho hračiček, kterými přikrmovali světelný park scény a bylo to hodně znát. Z pohledu světel tahle kapela taky vítězí. „A Match Made In Heaven“, kterou kapela oblékla do modro-rudé, připomínající policejní sirény, neměla chybu. Závěr patří samozřejmě skladbě „Gone With The Wind" a je věnována kytaristovi ARCHITECTS (stejně jako celý set) Tomu Searlemu, který před rokem zemřel. Mělo to obrovskou sílu. Kamera zabírá slzy u fanoušků. Nevím jestli Brutal Assault v minulosti zažil více prolitých slz. Dvojka ARCHITECTS a TIAMAT tohle dotáhla do rekordu. (RIP)

Každý rok se ihned po skončení festivalu začne bilancovat. Kdože odehrál ten nejlepší koncert ze všech? Komu to vyšlo na 100% a zaryl se úplně nejhlouběji do mozkové kůry, kde zůstane zapsán černočerným písmem až do posledního výdechu? Tento ročník měl Císaře a jednoho Krále. A jím nebyl nikdo jiný než DEVIN TOWNSEND. Ten se na samém závěru postaral o největší radost čtyřdenního koncertního maratonu. Vytvořil kolem sebe fascinující auru, hýřil nadhledem, vtipem a zároveň z něj vyzařovala naprostá oddanost k hudbě, kterou prezentuje. Pan charisma a profík každým coulem. Do všech svých pěveckých linek šel naplno a nikde nezakolísal. Se svým souborem odehrál skladby s takovým šarmem, až se podlamovala kolena. Ačkoliv mě jeho tvorba už dávno nenaplňuje nadšením jako v době jeho největší umělecké kreativity, tento set měl všechno. Parádní skladby, fantastický zvuk, výtečná světla, neskutečný feeling a koule. DEVIN dobil Josefov. (Hooya) 

Setlist: Rejoice, Stormbending, Failure, Deadhead, Hyperdrive, Zitloid Goes Home, Supercrush!, March Of The Poozers, Kingdom, Higher

Vystoupení finských sympaťáků AMORPHIS vždy stojí za to, a to i když třeba neznáte kompletně jejich diskografii či si s některými z jejích položek příliš netykáte. Nejinak tomu bylo ani ke konci letos už téměř pětidenního festivalového maratónu (skutečně doufám, že dále už se pořadatelé nebudou posunovat) v sobotu večer, kdy na hodinku přišli zahrát ten svůj voňavý melodický (doom) metálek. Pohodově naladění, s maximálně soustředěným a přesně zpívajícím Tomi Joutsenem na čele, skutečně, po TIAMAT (a už to tady asi zaznělo u Devina Townsenda) jako pohlazení na duši. Střídmý výběr z poslední řadovky „Under The Red Cloud“ plus zásadní hitovky, to vše zakončeno parádní „House Of Sleep“, neměl jsem zkrátka jediné výhrady.

MAYHEM už, čertužel, nikdo ze slovutné redakce Metalopolis neviděl, a tak zbývá jen stručná bilance. Letošní, ve všech směrech rekordní ročník Brutal Assaultu, byl jen dalším potvrzením toho, že jestli někdo kraluje domácí metalové festivalové scéně, pak je to rozhodně srpnový dýchánek v neopakovatelné atmosféře josefovské pevnosti. Jeho pořadatelé neusínají na vavřínech a stále jej ženou dopředu, dál a výš, takže každý další rok je to zase o něco sympatičtější a pohodovější. Letos tedy konečně bez front, s nadmíru komfortním "cashless" systémem a hromadou zážitků z kapel viděných i neviděných, slyšených i neslyšených, jídel snědených i nesnědených, piv vypitých i nevypitých, cédéček koupených i nekoupených a kamarádů potkaných i nepotkaných. Takže, jak by řekla chodící slovenská reklama na festival Rudi Rus: „Vidíme sa o rok!“.(Louis)