KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že jsem snad ještě nikdy předtím nezaregistroval tak odmítavé reakce na desku, které ze všech stran přicházely už dlouho před jejím oficiálním vydáním. Několik dopředu uvolněných skladeb z nového díla MACHINE HEAD celkem zřetelně rozdělilo posluchačskou obec, přičemž jsem nabyl dojmu, že v tomto převažovala ta naštvanější polovina.
Z těch MACHINE HEAD, kteří mě prostřednictvím alba „Burn My Eyes“ z roku 1994 definitivně obrátili na temnou stranu metalu, už dnes zůstal pouze tvůrčí mozek Robb Flynn. Ten se v průběhu let jasně vyprofiloval jako tak trochu frontman / diktátor, takže lze v současnosti vcelku spolehlivě tvrdit, že „Catharsis“ je album spíše nahrané ve společnosti jeho doprovodného bandu, než nějakým výsledkem kreativního procesu v rámci rovnoprávného kolektivu.
A to je možná i hlavní problém deváté desky této kapely z kalifornského Oaklandu. Už z předem uvolněných skladeb se dalo odtušit, že se skupina hodlá částečně navracet do svého období z přelomu milénia, kdy její odpověď na tehdejší nu-metalovou vlnu v podobě alb „The Burning Red“ (1999) a „Supercharger“ (2001) byla vcelku relevantní a na solidní úrovni. Na druhou stranu však pro mnohé fanoušky znamenala i jistou ztrátu vlastní tváře a výjimečnosti, kterou si tehdejší čtveřice dokázala vydobýt v rámci v devadesátých létech se formujícího tzv. „groove“ metalu.
Od těch časů dokázali MACHINE HEAD opět otočit kormidlem o 180 stupňů a ohlásit „návrat ke kořenům“, přičemž z toho dokázali vytěžit velmi dobré desky. Bohužel se postupem času začal v jejich tvorbě projevovat nešvar typický pro mnohé dlouholeté interprety. Respektive lze spíše hovořit o souhře několika nešvarů.
V první řadě je to kompoziční megalomanství, kterému se na nové desce dostává v podobě šílené stopáže vskutku grandiózního prostoru. S tím jde zároveň ruku v ruce jistý úbytek soudnosti, projevující se právě ve schopnosti zabít nejeden dobrý motiv; a těch má Robb Flynn stále v rukávu dostatek, neúměrně natahovanou délkou jednotlivých skladeb. Že tak vzniká prostor pro obrovskou prázdnotu, se už přímo nabízí.
Věc se má tak, že „Catharsis“ je deskou až hrozivě nevyrovnanou. Najdeme na ní skvělé momenty, které by se neztratily ani v dobách, kdy bylo u skupiny mnohem lépe, ale pohříchu je zde i dostatečný prostor pro hudební vatu. Co je rozhodně potěšitelné, že i navzdory mnohým věštbám o kardinálním průseru, kterým šlo v ústrety i mediální vystupování Robba Flynna, zde za celých těch více než 70 minut v podstatě nenacházím vysloveně trapného momentu.
A ne, není jím ani „recitál s názorem“ „Bastards“, jak jsem si sám pro sebe nazval tento nepříliš úspěšný pokus o metalové písničkářství. Skladba je to na poměry kapely, řekněme netradiční a obecně spíše průměrná, každopádně žádné fiasko nepředstavuje. A takovýchto záležitostí je na desce poměrně dost. Častokrát se totiž jedná o místy méně, jindy více nápadné přehrávání minulosti. Nejslyšitelnější je to ve skladbách vracejících se právě k s nu-metalem koketujícímu období. Například některé pasáže z „Kaleidoscope“ mi místy až neuvěřitelně připomenou skvělou „The Blood, The Sweat, The Tears” z “The Burning Red”.
Přitom v celé své nabubřelosti a neschopnosti unést tu obrovskou tíhu, kterou si na sebe „Catharsis“ nakládá, by málem zanikly i vysloveně povedené skladby. Ta titulní byla zároveň i jednou z těch ochutnávkových. Je to rovněž i skladba, která v sobě elastickým způsobem kombinuje všechna tvůrčí období MACHINE HEAD. Thrashující nájezdy, hutná kytarová kila a cíl přesně trefující melodický refrén. Jednoznačně jeden z vrcholů alba.
Další povedené položky z tracklistu jsou pak volně rozprostřeny po celé jeho délce („Beyond The Pale“, „Screaming At The Sun“, „Grind You Down“). Tyto budiž jako důkaz tvrzení, že Robb stále umí. Bohužel neumí natolik dostatečně, aby tím dokázal utáhnout takto do široka rozkročenou nahrávku. Ta se pohříchu velmi často neumí rozhodnout, kterým směrem se vydat. Chce být thrashující nakládačkou, kovovou modernou s nu-metalovými ozvěnami anebo tvrdě znějícím recitálem? Problémem není multižánrovost, problémem je, že to jako celek nedrží příliš pohromadě.
Album propadající se pod tíhou vlastních ambicí.
6 / 10
Robb Flynn
- kytara, vokály
Phil Demmel
- kytara
Jared MacEachern
- basa
Dave McClain
- bicí a perkuse
1. Volatile
2. Catharsis
3. Beyond the Pale
4. California Bleeding
5. Triple Beam
6. Kaleidoscope
7. Bastards
8. Hope Begets Hope
9. Screaming at the Sun
10. Behind a Mask
11. Heavy Lies the Crown
12. Psychotic
13. Grind You Down
14. Razorblade Smile
15. Eulogy
Of Kingdom And Crown (2022)
Catharsis (2018)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Unto The Locust (2011)
The Blackening (2007)
Elegies DVD (2005)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Supercharger (2001)
The Burning Red (1999)
The More Things Change (1997)
Burn My Eyes (1994)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 74:17
Produkce: Robb Flynn, Zack Ohren
Studio: Sharkbite Studios, Oakland, California (USA)
je třeba bejt otevřenej novejm výzvám :)
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.