Přiznám se, že jsem snad ještě nikdy předtím nezaregistroval tak odmítavé reakce na desku, které ze všech stran přicházely už dlouho před jejím oficiálním vydáním. Několik dopředu uvolněných skladeb z nového díla MACHINE HEAD celkem zřetelně rozdělilo posluchačskou obec, přičemž jsem nabyl dojmu, že v tomto převažovala ta naštvanější polovina.

Z těch MACHINE HEAD, kteří mě prostřednictvím alba „Burn My Eyes“ z roku 1994 definitivně obrátili na temnou stranu metalu, už dnes zůstal pouze tvůrčí mozek Robb Flynn. Ten se v průběhu let jasně vyprofiloval jako tak trochu frontman / diktátor, takže lze v současnosti vcelku spolehlivě tvrdit, že „Catharsis“ je album spíše nahrané ve společnosti jeho doprovodného bandu, než nějakým výsledkem kreativního procesu v rámci rovnoprávného kolektivu.

A to je možná i hlavní problém deváté desky této kapely z kalifornského Oaklandu. Už z předem uvolněných skladeb se dalo odtušit, že se skupina hodlá částečně navracet do svého období z přelomu milénia, kdy její odpověď na tehdejší nu-metalovou vlnu v podobě alb „The Burning Red“ (1999) a „Supercharger“ (2001) byla vcelku relevantní a na solidní úrovni. Na druhou stranu však pro mnohé fanoušky znamenala i jistou ztrátu vlastní tváře a výjimečnosti, kterou si tehdejší čtveřice dokázala vydobýt v rámci v devadesátých létech se formujícího tzv. „groove“ metalu.

Od těch časů dokázali MACHINE HEAD opět otočit kormidlem o 180 stupňů a ohlásit „návrat ke kořenům“, přičemž z toho dokázali vytěžit velmi dobré desky. Bohužel se postupem času začal v jejich tvorbě projevovat nešvar typický pro mnohé dlouholeté interprety. Respektive lze spíše hovořit o souhře několika nešvarů.

V první řadě je to kompoziční megalomanství, kterému se na nové desce dostává v podobě šílené stopáže vskutku grandiózního prostoru. S tím jde zároveň ruku v ruce jistý úbytek soudnosti, projevující se právě ve schopnosti zabít nejeden dobrý motiv; a těch má Robb Flynn stále v rukávu dostatek, neúměrně natahovanou délkou jednotlivých skladeb. Že tak vzniká prostor pro obrovskou prázdnotu, se už přímo nabízí.

Věc se má tak, že „Catharsis“ je deskou až hrozivě nevyrovnanou. Najdeme na ní skvělé momenty, které by se neztratily ani v dobách, kdy bylo u skupiny mnohem lépe, ale pohříchu je zde i dostatečný prostor pro hudební vatu. Co je rozhodně potěšitelné, že i navzdory mnohým věštbám o kardinálním průseru, kterým šlo v ústrety i mediální vystupování Robba Flynna, zde za celých těch více než 70 minut v podstatě nenacházím vysloveně trapného momentu.

A ne, není jím ani „recitál s názorem“ „Bastards“, jak jsem si sám pro sebe nazval tento nepříliš úspěšný pokus o metalové písničkářství. Skladba je to na poměry kapely, řekněme netradiční a obecně spíše průměrná, každopádně žádné fiasko nepředstavuje. A takovýchto záležitostí je na desce poměrně dost. Častokrát se totiž jedná o místy méně, jindy více nápadné přehrávání minulosti. Nejslyšitelnější je to ve skladbách vracejících se právě k s nu-metalem koketujícímu období. Například některé pasáže z „Kaleidoscope“ mi místy až neuvěřitelně připomenou skvělou „The Blood, The Sweat, The Tears” z “The Burning Red”.

Přitom v celé své nabubřelosti a neschopnosti unést tu obrovskou tíhu, kterou si na sebe „Catharsis“ nakládá, by málem zanikly i vysloveně povedené skladby. Ta titulní byla zároveň i jednou z těch ochutnávkových. Je to rovněž i skladba, která v sobě elastickým způsobem kombinuje všechna tvůrčí období MACHINE HEAD. Thrashující nájezdy, hutná kytarová kila a cíl přesně trefující melodický refrén. Jednoznačně jeden z vrcholů alba.

Další povedené položky z tracklistu jsou pak volně rozprostřeny po celé jeho délce („Beyond The Pale“, „Screaming At The Sun“, „Grind You Down“). Tyto budiž jako důkaz tvrzení, že Robb stále umí. Bohužel neumí natolik dostatečně, aby tím dokázal utáhnout takto do široka rozkročenou nahrávku. Ta se pohříchu velmi často neumí rozhodnout, kterým směrem se vydat. Chce být thrashující nakládačkou, kovovou modernou s nu-metalovými ozvěnami anebo tvrdě znějícím recitálem? Problémem není multižánrovost, problémem je, že to jako celek nedrží příliš pohromadě.