Příběh, který v případě alba „Voodoo“ nechal King Diamond ožít ve svých ďábelských textech, začíná v roce 1932 v severní Louisianě ve Spojených státech. Do domu zvaného „LOA“, jehož první vlastník, jistý Jean LeNoir, jenž byl zároveň i knězem kultu voodoo, zemřel na hřbitově přilehlém k domu a stále se má procházet domem, právě přicestovali mladí manželé Sarah a David Laffayetovi se svým dědečkem (všimněme si znovu naznačených základních stavebních prvků tajemného domu a mladého páru, který už King použil na albu „Abigail“ a k čemuž se také v textu skladby „LOA“ House“ přiznává).
V zaběhlém rytmu se na zmíněném hřbitově jednu noc v týdnu scházejí čtyři temné, blíže neurčené podstavy – doktor LeCroix, Madame Sarita, Lula Chevalier a sluha Salem, kteří se v rytmu voodoo bubnů oddávají rituálním hrátkám. Laffayetovi, kteří se za nocí nemohou zbavit těch záhadných zvuků bubnů a cítí mezi sebou nějaké napětí, se zatím dohodnou, že zničí onen hřbitov, protože ten musí být dozajista zdrojem vší té nejistoty. Svěří se s tím sluhovi Salemovi, který jim to ale zakáže se slovy, že duch Jena LeNoira to nedovolí a budou zničeni. Vzápětí, když Laffayetovi usnou, Salem odchází na hřbitov, kde se setkává s dr. LaCroixem, vyzradí mu, co Laffayetovi chystají a spolu se domluví na jejich sprovození ze světa, kvůli čemuž se pak Salem odebere na předlouhou návštěvu Voodoo obchůdku Madam Sarity.
Následující den Salem Laffayetovy otráví a oba mladí lidé začnou trpět neznámou horečkou. Sarah se ptá Salema, co se děje, a ten jí znovu varuje v tom smyslu, že pokud někdo zničí starý hřbitov – posvátné místo Voodoo, zemře a nikdy nenajde klidu. Sarah to ovšem nepřesvědčí, a tak se tajemná čtveřice znovu schází na hřbitově a při nesvatém rituálu vyvolají ducha jakéhosi barona Samediho, který jim má pomoci ve vyřešení jejich problému. Na jeho popud Salem posype spící Sarah zemí ze hřbitova a Sarah začíná mluvit neznámou řečí, což zarazí až dědeček, který vejde do jejího pokoje, Sarah uklidní a hlídá její klidný spánek. Jenže Sarah nadále mluví neznámou řečí a tak dědeček Laffayete zavolá na pomoc svého starého přítele, exorcistu otce Maloneho. Malone vyhání zlé duchy, jenže se mu to nedaří a se Sarah je to stále horší a horší.
S přicházejícím soumrakem se pak v Salemově pokoji pohybuje stín dívky, kterou vlastně nikdy nikdo nespatřil – Luly Chevalier a ten stín sundává ze zdi kříž barona Samediho, plný hřebíků, který by mohl Sarah pomoci. Sarah pak s tímto křížem napadne Maloneho. Při rozhovoru s policií, která se dostaví na místo, se dědeček Laffayete dozvídá, že žádný sluha Salem není, pouze kdysi před časem tady jeden takový sloužil, ale ten už je dávno mrtvý a byl pohřben na přilehlém hřbitově. Někdo, kdo se představuje jako Salem, pak ještě dodává, že po těchto událostech se všichni z domu odstěhovali, Malone že to přežil, a on celý ten příběh vyprávěl vlastně proto, že před několika dny se dozvěděl o matce jménem Sarah Laffayete, která porodila dítě, mluvící neznámou řečí, pozpátku, a že se o tom hovoří jako o zázraku. Podle něj však pro to mají někteří experti jiné pojmenování – voodoo.
Jak vidno, ani po grandiózním výkonu na „The Graveyard“ nejsou na Diamondovi zřejmé žádné stopy byť sebemenší opotřebovanosti či únavy a snahy lyriku trochu ´ošidit´, stejně tak jako na hudebním podkladu nezaznamenáme příklon k nějaké kolovrátkovitosti či lépe řečeno, vykrádání sebe sama. Na první poslech by se to mohlo někomu zdát, ostatně to i na dalších DIAMONDOVÝCH albech, ale je to jen první poslech. Se stejnými výrazovými prostředky, které pochopitelně musí ve finále vyznít vždy velmi podobně, jsou KING DIAMOND pořád originální, stejně jako průzračný horský potůček, jehož voda také vypadá pořád stejně, nicméně je to samozřejmě stále jiná a jiná voda, tak jak oním pomyslným potůčkem proudí vodní masiv.
Proto tedy v drážkách „Voodoo“ objevíme zbrusu novou energií čpící materiál, tradičně silný, jak se pro královskou dílnu sluší a patří, a rovněž také dostatečně reprezantativní, jak by se po předchozím albu nejspíše očekávalo. Je to zřejmě i logické – po takovém skvostu, jakým bezpochyby bylo „The Graveyard“, nemohl přijít druhý nachlup stejně vynikající opus, ale bylo by pro dánského velemága hodně špatné, kdyby si dovolil nepodržet laťku kvality na tradiční úrovni. Ale nenosme dříví do lesa, kdo jiný než King Diamond si toho musel být v první řadě vědom. Možná i proto se na albu poprvé coby spoluautor vedle výsadní královské dvojice objevil i teď už ostřílený baskytarista Chris Estes („One Down Two To Go“, „Unclean Spirits“), snad proto se v řadách kapely objevil i nový bubeník John Luke Hébert, díky němuž dostaly některé skladby zcela novou dynamiku (asi nejrychlejší skladba KING DIAMOND všech dob, úvodní „LOA“ House“ nebo jinak celkem průměrná „Salem“, vyčnívající právě některými velmi rychlými pasážemi) a snad proto objevíme i některé další maličkosti, které rovněž dříve nebývaly zvykem (zmiňme nový přístup ke zvuku kláves, které nyní místy zní jako u DEEP PURPLE v 70-tých létech /“Life Afte Death“/, nebo ponuré a rytmicky ubíjející zvuky bubnů pod celou skladbou, znázorňující praktiky tajemné čtveřice /viz. výše – „Voodoo“/). Velmi strhující (ale na to už jsme si zvykli) je úvodní intro „Louisiana Darkness“, v němž se Diamondovi za pomoci cvrkotu cvrčků povedlo dokonale navodit atmosféru amerického jihu a noční tmy, stejně jako úplný závěr celého alba, když se po doznění poslední skladby „The Aftermath“ ukazatel času na displeji přehrávače nezastaví, ale pokračuje pěkně dlouhým tichem až k proklatě hlubokému mužskému hlasu, který cosi vykládá neznámou řečí, o kterou tady jde – tedy pozpátku.
Nerad bych byl špatným vykladačem minulosti, ale v čase a v souvislostech, ve kterých se kapela nacházela, zvěčnila zřejmě tu nejlepší možnou kolekci hudby a děje, kterou jsme tehdy od ní mohli reálně očekávat. A to samozřejmě jen tak někdo nedokáže, což mě znovu utvrzuje v mé bezbřehé oddanosti Jeho výsosti.