Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupem času a hlavně teď v době padajícího listí poslední album ULVER přímo rozkvetlo. S vydáním „Flowers of Evil“ měla kapela počkat minimálně o dva měsíce, protože na počátku srpna jsem ho vnímal do značné míry jen jako zamlženou kulisu bez dynamiky. Musím říci, že za poslední týdny jsem se k albu vrátil a poslouchám ho zdaleka nejvíce. Tam, kde na mě texty v srpnu působily naprosto jalově a ploše, nacházím další rozměry, tam, kde mi hudba splývala, si všímám detailů, které z každé skladby vysekávají unikát. V mnohém na mě novinka působila jako by byla sešita z motivů, které nebyly dost dobré na to, aby se dostaly na minulé album. Odpovídal tomu zvuk, aranžmá a příklon k synthpopu jako žánru. Tento můj postoj k novince začal roztávat ke konci září a nyní je z něj jen kaluž, které se vyhýbám.
Kristoffer Rygg nedávno řekl, že rozhodnutí, aby „Flowers of Evil“ zůstalo v podobných žánrových mantinelech jako předchozí album, bylo produkční. Prostě se necítil na to se někam dál posouvat a zdá se mi, že měl pocit, že ještě zdaleka nevyjádřil všechno, co bylo možné prostřednictvím mechanismů, jenž si osvojilo album „The Assassination of Julius Caesar“.
Sám tato dvě alba přirovnal k dvouhlavému trollovi z norské mytologie. Mají opravdu mnoho společného a stejné kořeny. Každé z nich má ale vlastní duši, která se liší. Současně se dal také slyšet, že tímto albem uzavírá určitou žánrovou kapitolu ULVER. Příslib na další stylový kotrmelec? Možná.
Album si uchovává depešáckou a někdy až gotickou atmosféru, ale pracuje s ní jinak. Rytmika je trochu mdlá, ale ve výsledku skvěle koresponduje s ležérním vrstvením ploch a podivných zvuků, které album obrůstají. V každé skladbě najdete nějaké netradiční zvuky nebo harmonie. Dynamiku skladby získávají v detailech a ty nejsou slyšet na první poslech. Čím déle to poslouchám, tím více si všímám drobností, které jsem v minulosti přeslechl.
Ultimátní zbraní je pak náladovost celého alba, která vám zježí chlupy na krku, když projíždíte pár minut před svítáním ospalým městem, které halí mlžný opar. Najedou všechno zaklapne na to správné místo a vy víte, že je to hudba přesně pro tuhle situaci, že nic tu atmosféru neonů, rezonujících v cárech mlhy, nedokáže popsat lépe. ULVER pro mě natočili hymnu letošního podzimu.
1. One Last Dance
2. Russian Doll
3. Machine Guns and Peacock Feathers
4. Hour of the Wolf
5. Apocalypse 1993
6. Little Boy
7. Nostalgia
8. A Thousand Cuts
Svůj původní odsudek musím trošku mírnit. Většina skladeb nabízí něco zajímavého, i když jde o pouhý refrén, ke kterému je třeba se proklestit trochou vaty v podobě velmi decentních a často ospalých aranží. Jenže nad vším pevně ční Garm, na kterém deska stojí (a nepadá) a ten by se poslouchal zatraceně dobře, i kdyby zpíval zadnicí.
Vrcholem desky je dvojzápřah "Apocalypse 1993" a zejména "Little Boy". Mají drive a napětí (v rámci žánru samozřejmě) a tím z desky vybočují. Pak to s navazující "Nostalgia" bohužel zase sklouzne do té vzpomínané ležérnosti, která však nemusí mít jen pejorativní nádech.
"Julius Ceasar" byl výraznější a asi vyrovnanější, "Flowers" je deska subtilní, tajemná a méně čitelná. ULVER už si vyzkoušeli leccos od opulentních záležitostí až po minimalismus a neodvažuji se tipovat, kam zamíří příště.
14. října 2020
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Depešárna plná klidné atmosféry posazená do nenápadných synthpopových melodií. Minimalističtější a méně hybná než její předchůdce. Bez hitů, ale návyková.
Středa, 30. září 2020
Shnoff
Synthpopová podoba by ULVER nadále svědčila, pokud by nabídli více tenze. Je to jako celek moc hodné, uhlazené, uspávající. Nejde se do toho ponořit jak Brutův nůž do Caesara. Garm je bůh, melodie jímavé, aranže jalové. Spíše zklamání. I pop má mít koule.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.