Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupem času a hlavně teď v době padajícího listí poslední album ULVER přímo rozkvetlo. S vydáním „Flowers of Evil“ měla kapela počkat minimálně o dva měsíce, protože na počátku srpna jsem ho vnímal do značné míry jen jako zamlženou kulisu bez dynamiky. Musím říci, že za poslední týdny jsem se k albu vrátil a poslouchám ho zdaleka nejvíce. Tam, kde na mě texty v srpnu působily naprosto jalově a ploše, nacházím další rozměry, tam, kde mi hudba splývala, si všímám detailů, které z každé skladby vysekávají unikát. V mnohém na mě novinka působila jako by byla sešita z motivů, které nebyly dost dobré na to, aby se dostaly na minulé album. Odpovídal tomu zvuk, aranžmá a příklon k synthpopu jako žánru. Tento můj postoj k novince začal roztávat ke konci září a nyní je z něj jen kaluž, které se vyhýbám.
Kristoffer Rygg nedávno řekl, že rozhodnutí, aby „Flowers of Evil“ zůstalo v podobných žánrových mantinelech jako předchozí album, bylo produkční. Prostě se necítil na to se někam dál posouvat a zdá se mi, že měl pocit, že ještě zdaleka nevyjádřil všechno, co bylo možné prostřednictvím mechanismů, jenž si osvojilo album „The Assassination of Julius Caesar“.
Sám tato dvě alba přirovnal k dvouhlavému trollovi z norské mytologie. Mají opravdu mnoho společného a stejné kořeny. Každé z nich má ale vlastní duši, která se liší. Současně se dal také slyšet, že tímto albem uzavírá určitou žánrovou kapitolu ULVER. Příslib na další stylový kotrmelec? Možná.
Album si uchovává depešáckou a někdy až gotickou atmosféru, ale pracuje s ní jinak. Rytmika je trochu mdlá, ale ve výsledku skvěle koresponduje s ležérním vrstvením ploch a podivných zvuků, které album obrůstají. V každé skladbě najdete nějaké netradiční zvuky nebo harmonie. Dynamiku skladby získávají v detailech a ty nejsou slyšet na první poslech. Čím déle to poslouchám, tím více si všímám drobností, které jsem v minulosti přeslechl.
Ultimátní zbraní je pak náladovost celého alba, která vám zježí chlupy na krku, když projíždíte pár minut před svítáním ospalým městem, které halí mlžný opar. Najedou všechno zaklapne na to správné místo a vy víte, že je to hudba přesně pro tuhle situaci, že nic tu atmosféru neonů, rezonujících v cárech mlhy, nedokáže popsat lépe. ULVER pro mě natočili hymnu letošního podzimu.
1. One Last Dance
2. Russian Doll
3. Machine Guns and Peacock Feathers
4. Hour of the Wolf
5. Apocalypse 1993
6. Little Boy
7. Nostalgia
8. A Thousand Cuts
Svůj původní odsudek musím trošku mírnit. Většina skladeb nabízí něco zajímavého, i když jde o pouhý refrén, ke kterému je třeba se proklestit trochou vaty v podobě velmi decentních a často ospalých aranží. Jenže nad vším pevně ční Garm, na kterém deska stojí (a nepadá) a ten by se poslouchal zatraceně dobře, i kdyby zpíval zadnicí.
Vrcholem desky je dvojzápřah "Apocalypse 1993" a zejména "Little Boy". Mají drive a napětí (v rámci žánru samozřejmě) a tím z desky vybočují. Pak to s navazující "Nostalgia" bohužel zase sklouzne do té vzpomínané ležérnosti, která však nemusí mít jen pejorativní nádech.
"Julius Ceasar" byl výraznější a asi vyrovnanější, "Flowers" je deska subtilní, tajemná a méně čitelná. ULVER už si vyzkoušeli leccos od opulentních záležitostí až po minimalismus a neodvažuji se tipovat, kam zamíří příště.
14. října 2020
ZE SHOUTBOX-u
RIP
Depešárna plná klidné atmosféry posazená do nenápadných synthpopových melodií. Minimalističtější a méně hybná než její předchůdce. Bez hitů, ale návyková.
Středa, 30. září 2020
Shnoff
Synthpopová podoba by ULVER nadále svědčila, pokud by nabídli více tenze. Je to jako celek moc hodné, uhlazené, uspávající. Nejde se do toho ponořit jak Brutův nůž do Caesara. Garm je bůh, melodie jímavé, aranže jalové. Spíše zklamání. I pop má mít koule.
Pondělí, 14. září 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Bulba
7 / 10
Jednoduchšie ako Julius, aranžmá skromnejšie, ale zdanie klame. Zdá sa že niesom sam... čim viac sa to počúva , tým viac sa kvety zla otvárajúcu. Toto ešte porastie.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.