Pokud bychom důkladně hledali, asi bychom v historii nenašli film, kterému se povedlo něco podobného, jako prvnímu Boratovi. Definovat si svůj vlastní žánr, stát se přitom legendou své doby, být zakázán v Kazachstánu a přivést a zpromovat zcela nový typ pánských plavek. Pokračování jsem vyhlížel s lehkou mírou nedůvěry, ale současně se zatajeným dechem. Očekával jsem, že to bude Borat, ale všeho bude víc. Víc na hraně (za hranou), víc extrémní, víc vtipné. Bohužel, a možná i bohudík, má očekávání zůstala neukojená.

Borat se podruhé vydává do Ameriky. Tentokráte mu nedělá společnost producent Azamat Bagatov, ale Boratova dcera na prahu dospělosti. Hlavní zápletka se točí kolem toho, že ji Borat chce dát darem vicepresidentu Mike Pencovi (a pokud se mu to nepodaří, hrozí mu smrt). Aby byl dar dostatečně hodnotný, snaží se svoji dceru Tutar (kterou hraje bulharská herečka Maria Bakalova) patřičně vytunit. Tedy společenské mravy, oblečení nebo plastická chirurgie tu hrají prostředek, jak narazit do americké společnosti tak hrubě a vulgárně, jak to jen jde. Někdy vylétne jiskra, jindy ne.

Film má stejný koncept jako původní Borat a některé další filmy z Cohenovy dílny. Tedy se jedná o lehce improvizovaný scénář, který mapuje reakce reálných lidí. Bohužel, intenzita a hutnost, s jakou disponoval první Borat, je pryč. Stejně tak je problém udržet tempo, první Borat byl svým způsobem smršť gagů a scének. Je tu jen několik opravdu zajímavých momentů a pouze jeden, při kterém jsem chytl opravdu neřízený záchvat smíchu. A to je vlastně víc, než mi dopřála většina komedií za posledních deset let, ale na Borata je to stále trochu málo.

O poznání více se tu tlačí na pilu v politických otázkách a nejen v nich. Film má jednoznačně definovanou agendu ve věci současného dění, ať se to týká práv žen, epidemie koronaviru nebo hnutí QAnon. Rozhodně není náhodou, že film jde ven před americkými volbami, protože je jasným komentářem k politické situaci v Americe.

V mnoha ohledech je druhý Borat opět extrém po všech ohledech. Nenajdete moc vulgárnějších a obhroublejších zrcadel společnosti. Sacha Baron Cohen má na mušce témata, která jsou daleko za hranou a nikomu jinému by neprošla. To, jak daleko za hranicí se Cohen pohyboval, dokumentuje fakt, že na sobě v některých částech natáčení musel pro jistotu nosit neprůstřelnou vestu. Stejně tak se tu na mnohokrát udály věci, které jednoznačně ukazují, že film má více vrstev, než bychom si mohli myslet. Ve scéně v Synagoze naleznete reálnou přeživší holokaustu Judith Dim Evans, které je film nakonec věnován, neboť zemřela krátce po natáčení.

Můžu mít tisíce výhrad, ale pár věcí musím dvojce Borata nechat. Dokázal mě rozesmát jako málokterý film v poslední době. Ve své drzosti je opět nepřekonatelný a v tom, jak výmluvně komentuje předvolební atmosféru v Americe, nemá konkurenci v žádném politickém komentáři.