Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nate Garett je vskutku činorodý hudebník. Coby multiinstrumentalista má na svědomí už několik nahrávek pod značkou SPIRIT ADRIFT a ta v pořadí pátá (nepočítaje různá EP a kompilace) se hlásí o slovo opět v roli ambiciózního věrozvěsta moderně pojatého tradičního metalu. Už předchozí, před třemi lety vydané, album „Enlightened In Eternity“ naznačilo výrazné vykročení z hájemstvího historického doom metalu směrem k výraznější melodice a celkově vícero vlivům spíše z jemnějších forem metalové muziky.
Ve svém jádru máme stále co dělat s patřičně našláplou hudbou vycházející ze základů, jež formovaly pozdější doom metalové standardy. Ti „sabbati“ tam jsou stále slyšet, ale dávno už můžeme zapomenout na debut „Chained To Oblivion“ z roku 2016, který se nesl téměř zcela v těchto intencích. Postupný příklon k melodice nabírá s letošní novinkou dalších rozměrů a o albu jako celku lze hovořit spíše jako o specifickém hybridu mezi doomovou zemitostí a power metalovou rozmáchlostí.
Poslechněte si skladbu „Hanged Man's Revenge“. Patřičně přímočarý refrén začínající slokou „Open the gates of hell“ doprovází patřičně přímočarý speedový kvapík. Ačkoliv tato skladba není úplným leitmotivem alba, dost jasně vypovídá o směru, kterým se skupina více či méně hodlá ubírat. Ano, nahrávka je skutečně mnohem více „heavy“ než kdy předtím, přestože SPIRIT ADRIFT nepřestávají být i dostatečně „hard“.
Leitmotivy anebo lépe řečeno stěžejní momenty hledejme u jiných skladeb. Kupříklad hned ta následující - „These Two Hands“ asi nejvíce hledí k minulým album. Tesklivý úvod, podkreslený pouze akustickou kytarou a jemně deklamovaným Garettovým zpěvem, příjemně navnadí na vpád plně elektrifikované kavalerie. Skladba pak graduje i díky emotivnímu vokálu a jemným kytarovým ornamentům, aníž by se jakkoliv změnilo její tempo. Výborně pojatá práce někoho a hlavně pro někoho, kdo si libuje v obstarožním doom metalu.
Plně v linii melodického power metalu se nese „I Shall Return“. Tu kromě dalších příjemných vyhrávek zdobí i chytlavý a neméně emotivní refrén, jež píseň posouvá do šuplíku s nápisem „koncertní hity“. „Siren Of The South“ se z pojetí nahrávky tak trochu vymyká. Děje se tak díky refrénu, evokujícím zlaté časy grunge, což v doprovodu bluesově znějících kytarových riffů posouvá atmosféru, jakou dokáží navodit především kapely holdující stoner rocku. Závěrečná a rovněž titulní píseň pak zároveň dokonale naplňuje poučky o grandiózním finále. Doomově zatěžkaná a ve středním tempu valící se skladba se pak zhruba ve své polovině transformuje v zasněné rozjímání, aby v závěru na krátký moment ještě jednou přizvala celý „orchestr“ a stylově tak završila předchozí, emoceni a výbornou muzikou prodchnutý děj.
Ani na pátém albu SPIRIT ADRIFT nelze z formálního hlediska hledat příliš mnoho chyb, pokud vůbec nějaké. Nate Garett je evidentně nekompromisní perfekcionista, až se často vkrádá otázka, jestli jeho hudba není až příliš vyumělkovaná. Z produkčního hlediska ovšem nelze cokoliv namítat, problémem může být kompoziční stránka. V tomto směru se občas (pro někoho možná i častěji) dostaví pocit, že nad některými motivy se přemýšlelo až přiliš mnoho anebo dokonce jako by se při jejich tvorbě pracovalo s něčím na způsob průzkumu veřejného mínění. Zkrátka, že i „Ghost At The Gallows“ sem tam nedokáže zakrýt jednoduchou hru na efekt.
Jak ale známo – zajíci se počítají až po honu, což v tomto případě znamená, že jako celek je páté album SPIRIT ADRIFT opět výborná práce. Práce, jejíž ocenění alespoň v mém případě postupně roste s každým dalším poslechem. Šikovně a s citem sestavená kolekce moderně znějících melodických metalových písní, které se nestydí za své inspirační zdroje, respektive se příliš netrápí jejich maskováním. Pro mě osobně opět nanejvýš radostný poslech!
1. Give Her To The River
2. Barn Burner
3. Hanged Man's Revenge
4. These Two Hands
5. Death Won't Stop Me
6. I Shall Return
7. Siren Of The South
8. Ghost At The Gallows
Diskografie
Ghost at the Gallows (2023) 20 Centuries Gone (kompilace) (2022) Forge Your Future (EP) (2021) Enlightened in Eternity (2020) Angel & Abyss Redux (EP) (2020) Divided by Darkness (2019) Curse of Conception (2017) Behind - Beyond (EP) (2016) Chained to Oblivion (2016)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 18. srpna 2023 Vydavatel: Century Media Stopáž: 46 min.
Produkce:NRG, Jeff Henson a Sanford Parker Studio: - bicí - Electrical Audio in Chicago - Sanford Parker - ostatní - Red Nova Ranch in Cedar Creek, Texas - Jeff Henson
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.