Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taký reunion je vec delikátna. Často sa nevydarí, je zbytočný, kapele, ktorá vo svojej dobe niečo znamenala, voda, do ktorej sa dalo pokúsiť znovu vkročiť, jednoducho odtiekla. A ľudia stredného veku sa polotrápne potácajú na mieste, kde to už nie je pre nich.
Niekedy sa zadariť môže, umelci sú vo forme ako zamlada, nakopú rite mladším generáciám a bolo by načim im zatlieskať, ako návrat zvládli. Ale to nie, to vždy bude istý okruh odborníkov na všetko pizúkať „no, však dobre, ale na staré albumy sa to už nechytá, lebo... my sme tak rozhodli“.
PESTILENCE sú taký prípad, v ktorom som okrem kladného prijatia návratu pred šiestimi rokmi zaznamenal aj tieto kuvičie hlasy. Tak teda načrtnem svoju verziu prípadu: Že sa dávajú dokopy tieto legendy (nielen) holandského death metalu, som zhodnotil asi tak, že nejde o nič, za čo by som sa modlil, tá kapela má aj na to, aby sa na ňu už len s úctou spomínalo, ale pokiaľ Mameli po „Spheres“ nezabudol hrať death metal, môže byť ešte zaujímavo.
„Resurrection Macabre“, 2009 – ale pozrime sa, Patrick po šestnástich rokoch vie viac než len kecať, PESTILENCE svoje znenie oživili v podmienkach nového tisícročia, sú to stopercentne oni, štýlovo hlavne okolo „Testimony...“ s presahmi až ku „Consuming Impulse“, bohatší o roky hráčskej a skladateľskej praxe, proste toto ak by vyšlo miesto „Spheres“, tak sa z toho všetci kritici pojejeje... Funguje to dodnes, takýto bol kedysi death metal a od jeho popredných otcov je to death ako remeň aj dnes.
„Doctrine“, 2011 – toto muselo dozrieť a narásť. V hudbe problém nie je, naopak, PESTILENCE idú v svojom štýle vysokú ligu a po stránke inšpiračných zdrojov tentokrát zo základu „Testimony...“ siahajú aj k „Spheres“. Veľa technického death metalu a k tomu aj kus „death/fusion“ a ich typická znepokojivá, nervy trhajúca atmosféra. Navyše kompletná štvorčlenná zostava – Mameli to tak či tak mení na každom albume – a počuť, že je to trochu tímovejšia práca. Na vokál som si však zvykal roky. Dnes ho beriem ako znesiteľný, ale dlho mi nesedel – narevaný akosi tak do „nepodareného thrash metalu“ a v nahrávke zasadený nasurovo, ako keby Patrick v štúdiu ani nič nedolaďoval, proste ako vec naryčal, tak tam išla.
Asi aj preto som k novinke „Obsideo“ pristupoval trochu ako „čo to taký PESTILENCE, vypočujem, patrí sa, recenzovať bude niekto iný“. Nikto iný sa neprihlásil, dosť zaujímavé. Po napočúvaní asi takto – legenda po tretíkrát po novom, a opäť trochu inak. Duo zo starých čias – Mameli a Uterwijk na gitarách, ten prvý klasicky aj za mikrofónom, a dvaja noví spoločníci – Haley (o.i. PSYCROPTIC) za bicími a Meier s basou urobili z „Obsideo“ možno najbrutálnejší album PESTILENCE v histórii, pričom je to stále tá istá skupina spred 20 a viac rokov, s jej typickými postupmi, sólami a atmosférou.
Veľa sekaných partov, disharmónií, mrazivých, zlovestných nálad. PESTILENCE obzvlášť – a neľútostne – drvia hlavne v stredných tempách, je tam kopa zloby a gitary majú fakt „svalnatý“ zvuk. Popri nich v nejednom okamihu vynikne výborná basgitara a vokál je našťastie naspäť presne tam, kde má byť. Celé dobre, pamätníkov poteší, mladšie generácie, ktoré uleteli na „modernom“ a „technickom“ death metale, to má vraziť do kresla - tu seď a počúvaj, ako to treba urobiť zručne a poriadne. Ten album chcel čas, ale oplatilo sa nájsť si ho v tej záplave nových „objavov“.
Až s "Obsideo" sa vrátil ten PESTILENCE, ktorý som poznal v deväťdesiatych rokoch minulého storočia a pritom je dostatočne aktuálny, aby nebol len revivalom samého seba.
Výborná práca a absolútna spokojnosť.
2. března 2014
Hooya
8 / 10
Až napotřetí se to Mamelimu podařilo dotáhnout do zdárného konce. Zatímco minulou desku si díky příhodnému Mameliho ryku pouštím jen v dobách moravských zabijaček, hudební složka „Obsideo“ má potencionál se uchytit v playlistu i při jiných, v mnoha ohledech slavnostnějších hodovaček. Tohle jsou totiž nefalšované deathmetalové žně po vzoru nenapodobitelných PESTILENCE. Paradoxně mi tu schází jen zvrhlejší odstín Mameliho vokálu a nervóznější basové výpady, ale jinak bez výhrad.
2. března 2014
Shnoff
8 / 10
Tento výtvor PESTILENCE zdá se mi býti velmi šťastným. Nasypaný, nadrcený, přitom technický, s atmosférou. Mamelimu je jasné, že první půlka devadesátek je dávno pryč, tak proč se s tím mazat. Like.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.