Sňatkem z rozumu skončilo rozhodnutí dvou amerických kapel vyrazit na společné turné po Evropě. Zatímco PALLBEARER jsou coby stále mladá krev momentálně v kurzu a zároveň v přízni mínkotvorných médií, veteráni YOB představují letitou a v dobrém slova smyslu zatuchlou jistotu zámořského doommetalového hnutí. Ani té obligátní nadsázky nemusí být příliš mnoho na to, aby se na mysl nenabízely fráze o spojení žáků a učitelů, leč současné rozložení sil až takový propastný rozdíl neslibovalo.

Na hřišti se pak veškeré schématické předpoklady vyplnily do puntíku, neboť PALLBEARER, přestože dokázali podat výkon z kategorie nadprůměrných, museli před služebně starší trojicí sklopit zrak, protože ta je dokázala zastínit prakticky ve všech směrech. Buďme však spravedliví a uveďme, že "mladá krev" nechala na malém strahovském pódiu vše potřebné a dokázala přidat i něco navíc. Zatraceně nahlas seštelovaný zvuk, který hlavně ve vyšších hlasových polohách doslova obracel vnitřnosti přítomných, jednoznačně hlásil, že tato muzika je sice pomalá, ale na intenzitě jí to rozhodně neubírá. Jistota, jak na straně instrumentální, včetně stylových táhlých sól, tak i na té pěvecké, byla určujícím faktorem dobře zvládnutého vystoupení stále ještě rostoucí kapely, která už nyní umí i v živém provedení přesvědčit, že tento styl metalové hudby začíná být velice aktivním důchodcem s myslí rozverného mladíka.

YOB o tom vědí své a nijak se s tím ani během svého strhujícího setu netajili. "Time To Wake Up", jak zazní hned v úvodu aktuálního alba "Clearing Path To The Ascend" jakoby zároveň i popisovalo dění po jejich nástupu před natěšené a početné pražské publikum. Tedy ne, že by předchozí momenty sváděly k ospalému klimbání, ale ten kontrast oproti snaživým předchůdcům byl, přiznávám dobrovolně, pro mě docela překvapivý. Všechno bylo rázem minimálně o úroveň výš. Masivní monumentální riffy, stylový, opravdu stylový zpěv a celkově zcela sugestivní atmosféra. To, co zvukař ubral (ku prospěchu věci) na hlasitosti, přidali YOB na charismatu a schopnosti zcela si podmanit publikum. S každou další z předlouhých skladeb houstne nálada do kritických hodnot, aby pak po odeznění fenomenální "Adrift In The Ocean" skupina vyklidila pole těsně před tím, než se většina přítomných definitivně zbláznila. (Dalas)

Začnu trochu negativně. Jednou z mála drobností, které kazily tento koncert byl nerovnoměrně rozložený zvuk. Důvod bych viděl v tom, že u zvukařského pultíku jsem nenašel mistra Pavla Hejče, který má prostor Sedmičky v malíku. A díky tomu byl nepřekouřený zvuk těsně před pódiem z toho, co šlo z aparátů kapely a v dalších částech klubu velmi proměnlivý. Ale celkem chápu, že pokud s kapelou jede i její zvukař, tak mu stěží někdo vysvětlí, že tady ten zvláštně vypadající soustružník, co kouří pod nápisem „nekuřácká akce“, udělá jeho práci o několik levelů lépe.

U PALLBEARER značně trpěl vokál, který byl stěží zachytitelný a možná proto jsem si nejvíce užil poslední vál, ve kterém se kapela prezentující hlavně materiál z nového alba podruhé vrátila k předchozímu „Sorrow and Extinction“. Nejsem si jist, zdali to byl „Foreigner“ nebo „Given to the Grave“, v každém případě více jak desetiminutové rozvážně tažené kytarové sólo bylo tím nejsilnějším, co jsem si z jejich koncertu odnesl. 

Už když jsem během setu PALLBEARER viděl Mika Scheidta, bylo zjevné, že tento koncert bude o jeho osobnosti. Lenonky, volná proužkatá košile a hnědá kožená vestička budily dojem, že tato mánička stále žije v nějaké hipísácké komunitě. Zvuk YOB pak byl v některých částech klubu opravdu zabijácký, ale člověk musel heldat. Jakoby v kytarách byl celý regiment naplno jedoucích cirkulárek a motorových pil současně, které vás v rytmu flangeru bez ustání řezaly co chvíli z jiné strany. Když po hodině hraní spustili jako přídavek přesně v policejní hodinu intro k téměř patnáctiminuté „Adrift In The Ocean“, trochu jsem znejistěl. Přeci jen je zvykem na Sedmičce desátou noční respektovat, ale vše se obešlo bez problémů a ve čtvrt na jedenáct je konec.

YOB jednoznačně ovládli ten večer. Ať už šlo o novinky z nového alba, jakými byl naprosto famózní opus „Marrow“ nebo o poznání tvrdší a řezavější starší kusy, při kterých to v prvních řadách začalo vřít způsobem, jaký bych u doomové kapely nečekal. Trojka, kterou Scheid vede, dokázala vytvořit atmosféru, u které si ani nevšimnete, že kapela hraje více jak hodinu, protože zkrátka přestanete vnímat čas. Výtečný koncert! (RIP)