Dobrý ležák nespěchá. Devět let trvalo středočeským matadorům CRUEL dát dohromady nový materiál a dostat ho do podoby přijatelné pro drážky CD. Mezitím už tradičně stihli vydat malou ochutnávku v podobě EP „Krutá tráva“, kde představila vskutku revoluční evoluční krůček – nového zpěvák ZBK. Směsice akusticky nastudovaného staršího materiálu a jedna novinka „Tanečník na spáleništích“ ale tentokrát víc zakrývala, než skutečně odhalovala. Fanouškům kapely se alespoň naskytla příležitost adaptovat se i na studiovém materiálu na odlišné vokální pojetí nového frontmana.

U Zbyňka Pošmury alias ZBK můžeme koneckonců vrt do „Entelecheie“ začít. Už od prvních náslechů jsem poněkud pochyboval, zda jeho silový, HC frázováním odkojený vokál k intimním náladám CRUEL sedne a zda dokáže suplovat nedokonalý, ale nezaměnitelně naléhavý projev Marka Neckáře, u nás na Modré bestii známého pod přezdívkou Darkmoor, který (pokud zrovna nesimuluje zánět šlach) dezertoval do sborů, ke klávesám a ke kytarovému přikládání polínek. Po hravém, bez přeháněním roztomilém intru „Pod obratníkem kozoroha“, nabídnou CRUEL expresní řešení vokálního dilematu. I díky rokům koncertování se Zbyňkův vokál v atmosféře Neckářových textů dokonale zorientoval, dovede zaznít křehce, bezmála plaše, rozumí si s eufoniemi i štěkavým rytmizováním vrchního textaře kapely. Přitom se do jeho slabikopádu dovede tvrdě opřít, občas přibrousit hrany HCéčkovým křikem.

CRUEL díky novému zpěvákovi neztratili nic ze své expresivní barvitosti, ale naopak získali pevnější základ. Když se do sborů připletou ještě Neckářovy výšky a hard rocková bruska Pavla Bauera, jako by jednotlivá kolečka v mechanismu dokonale zapadla na své místo a okouzlující hudební automaton zazněl dosud nejčistším zvukem. Deska s patřičně ekvilibristickým titulem „Entelecheia“ je ve znamení dozrávání kapely. První část nahrávky dokonale pasuje s předchozím albem „Ekvilibrium“. Jednotlivé skladby jsou svou mnohotvárností, melodickou pestrostí a inklinací k hispánským prvkům blíženci kompozic předešlé řadovky. „Tanečník na spáleništích“ svými říznými slokami, flamencovým krokem a rázováním refrénu připomene bohatou tradici, kterou kapela odkazuje až k předchozí inkarnaci CRUEL BARBARIAN.

Svérázná verze folklórního metalu není ale to jediné, v čem se ukrývá jedinečný kód CRUEL. Jsou to i nepředvídatelné a stále svěží excentrické kroky stranou. Když po strhujícím osudovém refrénu „Panta Rhei“ rozjede kapela rozvernou zpívánku na motivy Velkého blondýna s červenou botou, není ani památky po čemkoli nemístném – tahle svérázná „metalová Pilarka“ dokonale zapadne do koncepce desky.

Ta ve své druhé části obsahuje dost možná nejuměřenější a nejdospělejší okamžiky, pod které se CRUEL v kariéře podepsali. Tak trochu umlkne okamžitá líbivost prvních třech regulérních songů, o to propracovanější materiál ale skladby nabízí. Milovníci kompoziční marnivosti starších nahrávek se sice chvíli mohou v tom vážnějším, spartánštějším projevu cítit vyhládle, ale „Entelecheia“ ve své serióznější poloze, která jako by obrážela nutné proměny pohledu na život kolem čtyřicítky, obdivuhodně dává smysl. V některých pasážích „Propletence slov“ a „Temného pasažéra“ zní CRUEL jako logické pokračování BLUE EFFECT včetně semelkovsky nosového vokálu ve slokách. Neklidná, rtuťovitá muzikálnost poloakustických aranží je ovšem pevně váže k vlastní minulosti – tím nejvíce povznášejícím způsobem.

Neckářovy texty, kdysi opojené tělesností a překypující roztomilými poetickými dvojsmysly, náhle zvážněly a všímají si spíš rozkolísanosti existence, jejích úkladů, zvratů plynoucího času a smířeného stárnutí. Co jim stále nechybí je starosvětský lyrismus, důvtipně použité archaismy, smysl pro romantiku, která sice může působit lehce úsměvně, ale sedí jako Máchova prdel na fekální hrnec. Pokud se kdysi recenzenti rozplývali nad tím, jak CRUEL BARBARIAN dokáží do speed metalu vměstnat slovo „bačkůrky“, teď s podobně uznalým úsměvem mohou pokyvovat nad „rety“, „rozkurážením“, „čehý-hot“, „zmíráním“ či „škrpály“.

„Entelechie“ v aristotelovském pojetí značí neodvratnou trajektorii života k vnitřně danému cíli a dát si do názvu právě toto slovo je jen jedna z mnoha dobrých voleb, které CRUEL na novince udělali. Vystihuje totiž přesně pocit z nahrávky, která svižným krokem přivádí kapelu do další etapy existence. Nezbývá, než dál nosit dříví do lesa: CRUEL patří k tomu nejlepšímu, co žánr progresivního metalu v poslední dekádě na domácích kolbištích vyprodukoval. Novinka neustupuje z pozic, které si vydobyl i po letech znamenitý debut. Naopak, ještě je upevňuje a vybrušuje.

Strašně rád bych dal po letech ústrků a výsměchu mému vkusu kolegovi Darkmoorovi něco sežrat. Ale s „Entelecheiou“ to bohužel (zase) nejde. Takže klobouček.