Z kraje vám prozradím jedno velké intimní tajemství. Ale nesmíte to nikomu říct, protože by si všichni mysleli, že jsem blbej. Možná nebudete věřit, ale můj bezbřehý hudební vkus je vypilován do tak krystalických rozměrů, že mi stačí sotva minutka poslechu libovolného alba a už zhruba tuším, jak se mi bude líbit. Ba co víc, moje druhé pravidlo zachází ještě dál. Nemusím to album slyšet vůbec. Proč? Asi tak na 80% mi vychází zkušenost, že když se mi líbí obal, líbí se mi většinou i obsah alba pod ním. Nemyslíte si že sem blbej, že ne? Čéče.

No. A v tom mě právě překvapil pohled do relase listu Inside Out, kde si to trůnilo zbrusu nové album Neala Morse, obdařeno skvěle přítulným lehce kýčovitým bezva obrázkem idylického futuristického města a poutníka před jeho branami. Myslel jsem, že to bude patrně omyl dvacetiprocentní menšiny, protože Morse tedy moc nemusím. Právě tohoto člověka pokládám za klišovité zlo v progresivním hudebním průmyslu. Ano průmyslu. Ten chlap chrlí alba jak na běžícím pásu, většina z nich má minimálně dvě CD a nádavkem ještě jedno další bonusové ve speciální verzi. Celá jeho tvorba je vtělené progresivní klišé, obšlehnuté od YES a MARILLION. Jasně prozrazujících, že chlapec bohužel zhola nepochopil hlavní vtip progresivní hudby, kterou tak vehementně hraje: opakovaný progres není progresem. Pro mne osobně ta alba představují docela vekou nudu. No, abych pořád nekritizoval, Morse má i své světlé stránky. Třeba docela příjemný all star projekt TRANSATLANTIC, jehož alba se mi vcelku zamlouvají. A právě těm je nejvíce podobná jeho nová deska „One“. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se mu podařilo vše ještě o kousíček víc dotáhnout. Stigmat YES se sice nezbavil, ale aspoň je do muziky vcelku dobře zaintegroval. A navíc ty motivy… Už v úvodní bezmála dvacetiminutové pecce „The Creation“ používá moc pěkné melodické nápady hraničící takřka s popem. Zpívá do nich skvěle procítěným hlasem a sympaticky vyznívá i nevelký důraz na kytary, plnící spíše funkci třešničky na dortu. To basu nebo všemožná preludia na klávesy zaslechnete mnohem častěji. Zapomenout nemůžu ani na všudypřítomného všudybyla Mr. Portnoye z Vysněného Divadélka, který zde podává už tradičně perfektní výkon. Pokud z jeho tvorby u DREAM THEATER klesáte do kolen, není důvod, proč by se vám Morseova deska mohla nelíbit. No, co dál… písniček na albu je „jen“ osm, ovšem v celkové stopáži 79 minut, což je docela úsměvné. Vypadá to, jako by Morse jel na doraz kapacity CD. V případě alba „One“ to ani tolik nevadí. Utíká jako voda. „The Man´s Gone“ je příjemná balada, „Author Of Confusion“ zase dost nepříjemně přetvrzelý pokus o progresivní metal, který bych klidně oželel. „The Separated Man“ pak dlouho běžícím expresivním kouskem, hudebně navazujícím na první skladbu. A co teprve doják „Cradle To The Grave“! Nádherná, nádherná balada. Rozšířit jí dnes masově v rádiu, v pohodě by sejmula hvězdnou Anetku i s celou její slavnou osmičkou za zády. Snad jen Sámer by to zase ustál bleskurychlou přípravou její cover verze made in BMG. Dvojici progresivita / balada pak plní ještě „Help Me / Father Of Forgiveness“ a celý cyklus uzavírá shrnující skladba „Reunion“. Jo a nemůžu nezmínit bonusový disk. Ten tentokrát narostl do velikosti regulérního CD a obsahuje 9 skladeb, čítající jiné verze písní z alba. Sice pravda nejsou příliš odlišné, ale potěší. Pak jsou tu ještě trochu víc lukrativní skladby typu „Nothing to Believe“ a „King Jesus“, které se na regulérní verzi alba z nejrůznějších důvodů nevešly. No, a vše uzavírají cover verze z pera George Harrisona, U2 a THE WHO. Chcete-li tedy „One“ zakoupit, doporučuji spíše speciální edici alba.

Závěr je jasný. Ačkoli podobnou hudbu nemám moc v lásce a mnohem raději zapadnu do osidel více netradičního (rozuměj progresivní a zároveň nikoho nekopírující) pojetí náročnější hudby, třeba v podání PAIN OF SALVATION nebo DEAD SOUL TRIBE, je aktuální Morseovo dílko prostě dost solidně odvedený kus práce, který má posluchačům určitě mnohé co říct. Rozhodně víc než předchozí otřesná sólovka „Testimony“, jíž je „One“ čistým protipólem.