Konečně zde máme dlouhodobě avizované album od druhdy slavné sestavy BLACK SABBATH, která před mnohými lety nahrála taková díla jako „Mob Rules“ nebo „Dehumanizer“. Název souboru, který v živém provedení funguje již přes dva roky, je tedy logicky odvozen od názvu alba „Heaven And Hell“, se kterým si tehdy nově nadechnuvší BLACK SABBATH znovu získali ztracený respekt široké metalové veřejnosti a nakopli svou kariéru směrem k noblesnějšímu fantasy vyznění, charakterizujícímu od té doby jejich démonický zvuk. Ze sestavy HEAVEN AND HELL nebyl tenkrát u této události přítomen jen bubeník Vinnie Appice, který ovšem velmi záhy do rozjeté mašiny naskočil, aby zacelil místo po Billu Wardovi, který na počátku osmdesátých let minulého století prožíval jedno ze svých nejkrizovějších období (nemoc, závislost a smrt rodičů).

HEAVEN AND HELL již před dvěma léty dokázali, že živě mají stále grády jako za starých časů, a tak jsem byl zvědav, jak si poradí s novou studiovou nahrávkou. Zvlášť když obě Iommiho alba, nahraná společně s Glennem Hughesem a vydaná v tomto desetiletí, považuji za moderní a celkově velmi zdařilá. A co víc, Ronnie James Dio byl v pražské Sportovní hale taktéž v kolosální formě. Bohužel však musím říct, že má očekávání nebyla zcela naplněna. Ne, opravdu si nemyslím, že by HEAVEN AND HELL přišli se slabou nahrávkou. Právě naopak, vše je do puntíku dotaženo a přesně postaveno na místech, na kterých své oblíbence budou jejich dlouholetí příznivci (mávající nad hlavou pověstným paroháčem) očekávat. Problém spíš vidím v absenci neobyčejných momentů. Celé album působí velmi rutinně a tak se na něm dočkáváme pouze hry na Diovské BLACK SABBATH. Což o to, řemeslně byla práce odvedena na 100%, pročež srdce dlouholetých příznivců kapely DIO i starých alb BLACK SABBATH s malým dervišem u mikrofonu jistě radostí zaplesají a album bude bez problémů zařazeno do regálu vedle těch klasických. Jak jej ale poslouchám sebevíc, nenacházím na něm skladby, kterým bych bez váhání udělil visačku „heavy metalový trhák“. A to mě vážně mrzí. Nejsou zde žádné výrazné vypalovačky typu „The Mob Rules“ a „Neon Knights“, ani osudové suity jako „Children Of The Sea“ a „Heaven And Hell“ a už vůbec ne zakletá tryzna formátu „Die Young“. Takové skladby se holt nepodaří napsat víckrát za život. Album působí ve všech směrech jako přebytek z „Dehumanizer“, přičemž jeho největší devízy - syrovosti - nedosáhne!

První půle je zdařilejší – ponuré a těžké inferno „Atom And Evil“ i o něco svižnější rifforama „Fear“ jsou songy, které mají něco do sebe a nesou se v nejlepších tradicích staré Iommiho školy. Třetí „Bible Black“ užívá přesný model oblíbených skladeb BLACK SABBATH z minulosti, kdy se akustický úvod po několika minutách zlomí v burácející finále a Dio má prostor ukázat, že umí jak něžně zapět, tak i pořádně zahulákat. V této chvíli ještě album drží krok a démoničtí kmeti stačí s dechem, alespoň tedy své někdejší formě z „Dehumanizer“. Jenže zhruba někde kolem půlky začnu citelně postrádat silné nápady hodné těchto mistrů černého řemesla. Proto ačkoliv je výpravný závěr v podobě „Breaking Into Heaven“ kvalitnější než cokoliv, co následovalo po trojce „Bible Black“, výsledný dojem průměrnosti a obyčejnosti (jaký mám snad u každého alba, které nazpíval Ronnie James Dio v posledních šestnácti letech) se v mém případě nevyhýbá ani „The Devil You Know“.

Závěr. To, co dokázal před čtyřmi lety Tony Iommi s Glennem Hughesem na albu „Fused“, se zde ani náhodou nepodařilo. Bohužel, moc nevyšla ani sázka na jistotu, která byla mnohem více pravděpodobná a očekávaná. Vím, tenhle projekt neměl nikdy ambice vnést do hard rocku nové impulsy (tak jako to poslední dobou bývá zvykem u šedesátiletého mladíka Hughese), ale „The Devil You Know“ nemá jinou šanci, než jen oslovit staré příznivce. A uvědomte si, že záměrně říkám OSLOVIT (co to jako v případě této sestavy znamená?). Oslovit, nikoliv je (po zásluze) uhranout a zazdít svojí velkolepostí, takže na místo korunovace, která proběhla již dávno na počátku osmdesátých let, zde dojde akorát k symbolickému předání diplomu za zásluhy a potřesení rukou. Máme tu tedy další řemeslně dobře odvedenou zbytečnou metalovou desku, jakých letos vyjde několik desítek. Tohle mně prostě nestačí a jdu si pustit „Mob Rules“.