THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současné špička instrumentálního výpravného postrocku YNDI HALDA je dalším trestuhodně opomíjeným subjektem, který bychom měli připomenout v okurkové letní sezóně. A to i v případě, že recenzovaná nahrávka již oslavuje narozeniny dortem se třemi svíčkami. Kapela, která vznikla krátce po miléniu, dokázala na svět dostat zatím pouze jedno plnohodnotné album, nicméně pokud by se už těmto Britům nepovedlo nic dalšího, dá se říci, že se velmi hluboce podepsali na poli instrumentálně postrockových kapel. Jejich jemný scénicky orientovaný rukopis koketuje s ambientem i moderními klasickými autory. „Enjoy Eternal Bliss“ zní místy jako vynikající filmový soundtrack. Vzpomínám si, že se mi při prvním poslechu vybavily scény z Ki-Duk Kimova díla „Jaro, léto, podzim zima… a jaro“. Hudba jakoby přesně naplňovala přídavná jména, kterými lze častovat tento film. Jednoduché, živé, klidné, vzdušné a přece plné životní moudrosti, duchovní meditativní esence, která má sílu drtit a ničit, stejně jako probouzet z věčného spánku mrtvé. Deska „Enjoy Eternal Bliss“ je intimější než MONO a výpravnější než MOGWAI, také se sluší říci, že mnohem jemnější, což lze připočíst na vrub všudypřítomným houslím a mnohým dalším nástrojům, jenž dobarvují specifickou atmosféru tohoto alba. Pokud hledáte svůj vnitřní klid, nelze nalézt mnoho lepších zvukových kulis.
8,5 / 10
Illuminate My Heart, My Darling!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.