OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V červnu 1992, tedy necelé dva roky po skvělém „Tales From The Twilight World“, přichází na svět tahle jízda králů, kde tvorba BLIND GUARDIAN definitivně získává na zjevné svébytnosti s jakou útočila po celá devadesátá léta. Zatímco jsme v té době byli svědky doslova vyhubení valné části melodické větve německé power metalové scény, na formě Strážců neměly žádné tehdejší trendy sebemenší vliv. Naopak, kapela ve svém ranku ještě posílila a vybrousila svůj nejzářivější diamant k dokonalosti. Album, které je definovalo na dekádu dopředu.
Šlo ve všech ohledech o velký posun, a to ať už šlo o aranžérskou práci - skladby totiž získaly na podstatně větší komplexnosti a barvitosti, ale na druhou stranu neztratily nic z potřebné energie, nebo samotný skladatelský proces – z nahrávky bylo patrné, že si kapela se vším tak nějak více vyhrála. Výsledkem bylo kompaktní dílo, na kterém si každý fanoušek germánské metalové větve našel to své. Základem byly znovu kvalitní melodie, kterými zdejší skladby doslova hýřily. Celkově bych obsah „Somewhere Far Beyond“ rozdělil do tří skupin. Jednak jsou zde rychlé a úderné věci přímo navazující na minulost BLIND GUARDIAN, jako například hned úvodní „Time What Is Time“, „Ashes To Ashes“ nebo jeden z vrcholů nahrávky „Journey Through The Dark“, tedy nabušené hymnické songy obsahující všechny potřebné ingredience, které reprezentovaly jejich tvorbu do té doby, až na to, že tyhle skladby byly prostě ještě lepší, propracovanější - jejich refrény výraznější (začaly se vrstvit vokály) a kytarové party bohatší. Do této skupiny řadím i mohutný titulní song, který znamenal završení kompoziční práce BLIND GUARDIAN coby power metalové jednotky vládnoucí zřejmou touhou po velkoleposti a tahu na refrén. V životě jsem slyšel jen málo skladeb, které by takto autenticky navozovaly oslavnou atmosféru dávných věků králů, což budiž přičteno kdesi v dálce znějícím zvonům, které k nám doléhají zpoza vokálu Hansiho Kürsche.
Do druhé skupiny řadím přepychově proaranžované skladby jako „Theatre Of Pain“ a „The Quest Of Tanelorn“, což jsou věci korespondující s tezí o vývoji a vybrušování vlastní tvorby na hranici dokonalosti. První upoutá fanfárami hned ve svém úvodu, na což navazují nádherně klenuté vokály podporované nazdobenými kytarovými vyhrávkami Marcuse a Andrého. Druhá zaujme vygradovaným vrstevnatým refrénem a střídáním akustických momentů s říznějšími. To s jakou lehkostí tehdy dokázali BLIND GUARDIAN vystavět skladbu z mnoha na sebe navazujících melodií až bralo dech. Osobně si myslím, že jejich pozdější tvorba čerpala právě z těchto dvou skladeb, což bylo zřejmě to nejlepší možné řešení, protože si krefeldští udrželi svou vysokou laťku kvality ještě na hodně dlouho. Bylo zkrátka co dohánět. Na albu nenajdete nic progresivnějšího a nástrojově bohatšího (klávesy, orchestrální sekce simulující dechové nástroje a ovšemže také typické přebujelé vícehlasy) než „Theatre Of Pain“.
Třetí skupinu skladeb tvoří věci průzračnější, jako je intimně postavený předěl „Black Chamber“, kde silný Hansiho hlas podporuje pouze komorní piáno. Do této kategorie patří i obě věci honosící se názvem „Bard´s Song“. Zatímco první díl („In The Forest“) dokonale vystihuje svůj název, protože tenhle tradicionalistický popěvek podkreslený pouze akustickou kytarou, jakoby opravdu doprovázel tanec křehkých lesních žínek kdesi na palouku uprostřed hlubokých hvozdů, osvětlených pouze září úplňku, tak jeho bujařejší následovník („The Hobbit“), je spíše středověkou hospodskou halekačkou oslavující bezstarostný život v Kraji, která dokonale vystihuje dobrosrdečnost a radost jejího vzrůstem malého osazenstva. Nic naplat, Strážci byli vždy silní v nastínění atmosféry imaginárních světů a v těchto lidově bujarých písních se to všechno naplno projevilo.
V závěru alba se nám dostane ještě bonusu v podobě dvou předělávek. Mám za to, že zatímco velmi povedená verze „Spread Your Wings“ od QUEEN, která reprezentuje spíše inteligentně řešenou popovější stránku BLIND GUARDIAN, je cestou vpřed, kdy si kapela pohrála s letitou hitůvkou svých velkých vzorů takovým způsobem, že jí zkrátka předělala do podoby plně korespondující s jejich vlastním stylem, tak řízná skladba „Trial By Fire“ od metalových klasiků SATAN, je naopak spíše ohlédnutím do vlastní minulosti. Ať je to jak chce – „Somewhere Far Beyond“ považuji za dokonalé evropské metalové album a absolutní vrchol tvorby Slepých strážců. Dílo, ze kterého hudba BLIND GUARDIAN vycházela ještě hodně dlouho.
Z mého pohledu vrcholný počin Slepých strážců, který s definitivní platností stanovil normu pro nadcházející dekádu. Mnoho zdejších skladeb považuji v jejich kariéře za nepřekonatelné.
Hansi Kürsch
- zpěv, baskytara
André Olbrich
- kytara
Marcus Siepen
- kytara
Thomen Stauch
- bicí
1. Time What Is Time
2. Journey Through The Dark
3. Black Chamber
4. Theatre Of Pain
5. The Quest For Tanelorn
6. Ashes To Ashes
7. The Bard´s Song (In The Forest)
8. The Bard´s Song (The Hobbit)
9. The Piper´s Calling
10. Somewhere Far Beyond
11. Spread Your Wings (bonus track)
12. Trial By Fire (bonus track)
13. Theatre Of Pain (Classic version) (bonus track)
The God Machine (2022)
Twilight Orchestra: Legacy Of The Dark Lands (2019)
Beyond The Red Mirror (2015)
At The Edge Of Time (2010)
A Twist In The Myth (2006)
Live (2003)
Bard Song (singl) (2003)
A Night At The Opera (2002)
And Then There Was Silence (singl) (2001)
Nightfall In Middle-Earth (1998)
Mirror Mirror (singl) (1998)
The Forgotten Tales (1996)
Mr. Sandman (singl) (1996)
Imaginations From The Other Side (1995)
A Past And Future Secret (singl) (1995)
Tokyo Tales (Live) (1993)
Somewhere Far Beyond (1992)
Tales From The Twilight World (1990)
Follow The Blind (1989)
Battalions Of Fear (1988)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Virgin Records
Stopáž: 55:28
Produkce: Kalle Trapp
Studio: Karo Studios, Münster
Jako když se fantraskní motýl vylupuje z tuctové heavy metalové kukly – poté, co na "Tales From The Twilight World" začaly mezi řemeslně výborně odvedenými standardy prosvítat záblesky svéráznosti, září "Somewhere Far Beyond" jasným světlem. Ze souhry dua Siepen-Olbrich se nevytratila zralá speedová rivalita ani stále trochu křečovitá power zaťatost, ale zejména "rytmická" kytara Olbricha začíná nacházet svojí polohu v melodických vyhrávkách, jejichž ladění sem tam evokuje sólovku Briana Maye. BLINDi cizelují jednoduché, ale precizně zaranžované refrény a Hansi se nachází v dost možná životní formě.
Pokud si vezmu majestátní epický drahokam "Somewhere Far Beyond", naléhavou "Theatre Of Pain", předzvěst tolkienovských orgií v podobě nádherné dvojice bardích zpěvů, přimíchám zaručeně fungující kvapíky "Time What Is Time" a "Journey Through The Dark" a odmyslím těch několik míst, které mě s odstupem času už opravdu nebaví, mám před sebou stále živou a stále okouzlující bránu do říše daleko daleko za realitou.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.