OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oprostit se od předvánočního nákupního chaosu a pořádně protřepat palici, tak nějak by se dala shrnout vábivá promotion, která lákala hned pěticí československých zastávek koncertů polské smrtící mašinerie VADER a moravských rouhačů HYPNOS. Sobotní deštivě uplakaný večer se ukázal jako stvořený na řádnou dávku deathmetalové lekce a zaplněný Klub Mír, jenž pamatuje téměř 20 let starou premiérovou zastávku VADER s tehdy kultovními KRABATHOR, dával mé teorii zapravdu.
Pro správnou podporu českého podhoubí dostala možnost v každém městě turné předvést svou kvalitu lokální naděje. V Uherském Hradišti byla oslovena moravská deathmetalová sebranka DESTROYING DIVINITY, jejíž vystoupení negativně postihla tradiční „koulovitost“ zvuku a především absence vokálu, takže ke slyšení zůstaly jen nepřehledné instrumentální riffové a sólové orgie, z nichž se jen těžko dal vysledovat skutečný potenciál kapely.
V krvi pravda jest
O zvýšeném tepu se tedy dalo hovořit až s nástupem HYPNOS, kteří úroveň deathmetalového večírku zvedli o pořádný kus nahoru. Kapela od začátku šlapala jako hodinky, zvuk v mžiku dostál solidní úrovně a vděčnému publiku především chutnaly pestré, řádně našlápnuté kompozice, kterým nechyběl nápad a temný odstín atmosféry. Charismatický frontman Bruno namíchal lahodný koktejl, ve kterém se nové písně z ještě horké novinky „Heretic Commando“ s naprostou samozřejmostí mísily s osvědčenými fláky z let minulých („In Blood We Trust“ dav zbožňuje, není divu) a ani blackový experiment v podobě skvělé „Extremely Dark Days“ náladu nepokazil. Pod pódiem to zkrátka každou skladbou vřelo více a více, až se nikdo z přítomných nemohl divit, když to při závěrečném přídavku, vedeném v ortodoxním „krabathořím“ duchu kultovní hymny "Orthodox“, definitivně vyvřelo. Po závěrečném děkování jsem ještě netušil, že to nejlepší mám právě za sebou.
Méně někdy více jest
VADER pojali své vystoupení v duchu vzývání starých zašlých časů a velkou část věnovali již patnáct let pulzujícímu záznamu „Black To The Blind“. Z něj zazněly snad všechny flákoty, doplněny několika lepšími okamžiky z éry nejnovější („Necropolis“, „Return To The Morbid Reich“), „stařešinkou“ z nedávno nostalgicky recenzovaného debutu - „Dark Age“ a samozřejmě několika zářezy z „De Profundis“. Ale ono bylo docela jedno, jestli se hraje z té či oné fošny, VADER si od počátku stejně jedou tu svou a právě nevariabilita projevu začala být po určité době docela problémem.
Již chápu, proč družina okolo vůdce Piotra Wiwczareka nahrává častěji kratší záznamy, než aby si je nějakou dobu pošetřila a vydala je najednou. Jejich půlhodinové brutální nářezy i dnes dokáží spolehlivě zadupat nejednoho smrtelníka hluboko pod zem, ovšem platí to i v případě času dvojnásobného? Sobotní večer potvrdil, že to není zdaleka jisté, neboť mně osobně ta neustále stejná variace na death metal stále více unavovala a nepomohla tomu pochopitelně ani přílišná hlasitost kopáku mistra Jaroszewicze, jehož obdivuhodná kulometná salva pokrývala i ty zajímavější kytarové výpady a logicky tak ubíjela ještě více.
Publikum však intenzivní masáž vnímalo rozličně, několik jedinců dokonce vyburcovala k stage divingu, a když tedy z Piotrových úst (mimochodem toho večera zdatně napodobujících roztomilé umění Standy Řezáče) zaznělo „na shledanou“, bylo nadmíru jasné, že končit se jen tak nebude. Navrátivší se čtveřice proto bez zbytečných prostojů (což bylo ostatně symptomatické pro celý večer) odpálila prvotřídní heroickou smršť „This Is The War“ a navazující „slayerovský“ evergreen „Raining Blood“ jakožto poslední hřebíček do rakve. Po něm již stejně s ničím lepším a destruktivnějším přijít ani nešlo a dá se tedy směle konstatovat, že koncert byl zakončen v nejlepším, a alespoň částečně tak zvrátil nevalné předcházející dojmy do plusových hodnot. Takže konec dobrý, SLAYER dobrý.
Fotografie z plzeňské zastávky poskytl Oskar999.Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.