Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen málokterá kapela vždy, když jde s kůží na trh, čelí tak různorodému spektru názorů, jako holandská veličina WITHIN TEMPTATION.
Vedle nadšených výkřiků povětšinou metalových zajíčků registrujeme poněkud rezervovanější názory zaběhlejších posluchačů, dávající Holanďanům zaručeně poslední šanci, aby hřebík do rakve definitivně utlouklo kritičtější osazenstvo sprchou ironických až zhnusených glos, často bez známek skutečného kontaktu s nahrávkou. Ruku na srdce, za tuto situaci si může kapela sama. Jako každá zaběhlá značka musí splácet daň z úspěchu, v tomto případě vyexponovanou neustálým vzdalováním se od původního metalového kolbiště.
Ani krok zpět, prosím!
Že se metalové publikum nenechá jen tak obelhat, už ví i tvůrci seriálu The Simpsons, a čekat tedy jiný průběh u vydání šestého počinu „Hydra“, utěšeně pokračujícího ve šlépějích zcela „zpopíkovaného“ „The Unforgiving“, by bylo značně naivní. Osobně jsem postupný přerod kapele neměl nikdy za zlé a též proto jsem si velmi užíval nářky fanoušků po dobách minulých a úsměvné prosby o návrat ke kořenům, jež nechladly ani během procesu postupného odkrývání materiálu v podobě krátkých trailerů. WITHIN TEMPTATION se jimi nenechali zmámit. Dobře vědí, kde je jejich současné místo, dávnou nejsou tou zastydlou, za gotický plášť schovanou partou, ale zralou kapelou silnou v kramflecích, která stojí a padá na svižných, chytlavých písních.
Že za uplynulá léta kapela skutečně někam dopochodovala, se nakonec odráží i ve střídmějším využití orchestrálních prostředků, jež sice vždy znamenaly nedílnou součást jejího hudebního projevu, ale od desky minulé ustoupily do pozadí.
Na refrén sa čakať oplatí, ak je refrén zlý, tak treba si ho pustiť päť razy!
Jak jste již mohli z předchozích řádků vypozorovat, máme v případě nové desky WITHIN TEMPTATION opět čest s přímočaře vystavěným albem, že si přímější představíte jen stěží. Skladba za skladbou sviští a Sharon samou radostí piští, že na 1. signální s důrazem na silný refrén (jak hovado) míří. Úspěšnost zasažení není již tak samozřejmá, přesto si většina písní o zařazení do komerčních hitparád přímo říká.
Přes hutnější kytarové spodky a jeden growl štěk („Silver Moonlight“) bychom i tak nebyli daleko od pravdy, kdybychom nahrávku překřtili na „The Unforgiving Part II“. Jak však to už bývá u „dvojek“, často přežvykuje staré známé, natahuje původní koncept, fungující na základě jedinečnosti. Jedním dechem dodávám, že přesně tímto trpí i naše recenzované dílo. Snad i díky tomu se na desce objevuje i několikero hostů, což ocení hlavně posluchači, jimž Sharonin vypjatý projev již přestal imponovat. Albem se tak v průběhu mihnou osoby jako Howard Jones („Dangerous“), americký rapper Xzibit („And We Run“), ledová královna Tarja Turunen („Paradise“) nebo v závěrečném duetu Dave Pilner („The Whole World Is Watching“). Pomineme-li však vydařenou rapperskou vsuvku v nejsilnější skladbě celého kompletu, vyznívá tento prostředek k obohacení hudebního (resp. v tomto případě pěveckého) obsahu především jako účelová reklamní kampaň.
Přes výše uvedené výtky stále nelze současným WITHIN TEMPTATION upřít schopnost jen tak mimochodem vysypat z rukávu hrst jednoduchých, fungujících, na žádné velké umění si nehrajících skladeb. Ty pravda nemají potencionál zabavit na dlouhou dobu, jako měla většina z předchozího alba, přesto však svou prostoduchostí působí tak roztomile, až jim odpustíte často nezdravou míru sladidel a i čas od času vykukující pochybnost o čerstvosti motivu.
V konečném důsledku se můžete dívat na šestou řadovku sebevíce kritickým okem, vyčítat jí vypočítavost, průhlednost, povrchnost, a vždy budete mít pravdu. Pokud ale budete považovat současnou podobu jako osobní „quilty pleasure“, nebude vám to nakonec nic platné. Na soustředěný poslech se produkce kapely stejně nikdy nehodila, spíše na krátké přesuny autem a jiné kulisové záležitosti. V tomto případě i „Hydra“ poslouží spolehlivě, byť za předchůdcem kvalitou skladeb zaostává.
1. Let Us Burn
2. Dangerous
3. And We Run
4. Paradise (What About Us?)
5. Edge Of The World
6. Silver Moonlight
7. Covered By Roses
8. Dog Days
9. Tell Me Why
10. Whole World Is Watching
Pokračování ve změně stylu z předchozího alba pokračuje, tentokráte lépe, ale už to prostě není to, co bych od takové legendy čekal. Pominu-li vybočení z mantinelů, je to přecijen velice poslouchatelné album.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.